Elfka

10. Projížďka

Katherine

Ráno, když jsem se probudila, mi do pokoje svítil tenký pruh světla. Vstala jsem z postele, roztáhla jsem závěsy a oslnilo mě ostré světlo od sluníčka, které mě hřálo na tváři. Myslím že se dneska pojedu projet na koni. Rozhodla jsem se, že si dám snídani u sebe a tak jsem si zavolala komornou. Hned jak přišla, tak jsem jí řekla, že si chci dát snídani u sebe a že pak chci jet na koně. Hned odběhla pro snídani a za chvilku s ní byla zpátky.

Během toho, co jsem jedla mi připravovala věci na sebe. Když jsem dojedla tak mi pomohla do šatů a pak mi učesala vlasy. Než jsem odešla dala mi do ruky ještě balíček s jídlem na oběd.

Hned jak jsem vešla do stájí, do nosu mě praštila krásná vůně čerstvého sena. Prošla jsem dlouhou uličkou kolem několika boxů s koňmi až na konec a vzala jsem si všechny potřebné věci. Pak jsem došla k mému koni jménem Ed. Má bílou srst a je docela vysoký. Vešla jsem za ním do boxu a pohladila ho. Nasadila jsem mu sedlo a uzdečku a všechno pořádně upevnila. Otevřela jsem vrata od boxu a vyvedla Eda ven. Dveře jsem opět zavřela a procházela jsem i s Edem dlouhou chodbou kolem koní. Došli jsme až ke dveřím a vyšli jsme ven před stáje. Sluníčko už bylo docela vysoko a krásně hřálo. Do brašničky na sedle jsem si schovala jídlo a pečlivě brašničku zavřela. Pak už jsem se konečně vyhoupla do sedla a pobídla Eda aby se pohnul z místa a vyjel. Do lesa jsem s ním nemohla, to by bylo moc nápadné a tak jsme se vydali po cestě za zámkem. Ne po té, po které se jede do města, ale po té, která vede do luk. Zatím jsme jen šli, ale po chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem pobídla Eda ke klusu a později ke cvalu. Nejdříve jsme jeli po cestě, ale po chvíli jsme odbočili na louku. Ještě chvíli jsme uháněli, ale pak už byl Ed unavený a já taky, takže jsme zastavili, já si vyndala jídlo a sedla jsem si s ním do trávy. Eda jsem pustila se napást, aby nebyl o hladu. Všude kolem byly krásné květiny všeho druhu a různých barev. Když jsem dojedla, tak jsem jich pár natrhala pro maminku. Zavolala jsem si Eda, který už byl spokojený a kytky jsem schovala místo jídla do brašničky. Nasedla jsem na Eda a chtěla jsem vyjet, ale když jsem si sedla na Eda uviděla jsem v dálce něco opravdu divného. Bylo tam opravdu hodně koní a elfů. Vypadalo to jako vojsko. Pane bože! Ono to tak asi jen nevypadalo, ono to vojsko bylo. A rozhodně to nebylo naše vojsko a navíc to vojsko mířilo k nám k zámku a nevypadalo přátelsky. Okamžitě jsem otočila Eda a nejeli jsme klusem, ani cvalem, ale tryskem. Uháněli jsme zpátky domů. Musím varovat otce. Už jsme jeli po cestě. Už jsem viděla zámek a chtěla jsem ještě zrychlit, ale Ed už nemohl. Do zámku naštěstí doběhl. Okamžitě jsem z něj seskočila a běžela jsem do zámku varovat otce. Když jsem běžela chodbami a po schodech, služebnictvo na mě nechápavě třeštilo oči. Když jsem doběhla k otcově pracovně, ani jsem nezaklepala. Vpadla jsem dovnitř a otec se na mě vylekaně podíval.

„Můžeš mi vysvětlit-" přerušila jsem ho i když jsem viděla že je naštvaný, že jsem nezaklepala.

„Tati, jedou sem! Nějaké vojsko! Nevím kdo to je, ale nevypadali přátelsky a málo jich zrovna taky nebylo!" chrlila jsem na něj všechno co mi zrovna přišlo na mysl. Jak jsem to dořekla okamžitě vyletěl ze židle a vyběhl na chodbu. Začal dávat rozkazy strážcům na chodbách a než jsem se stihla vzpamatovat, byl pryč. Předpokládám, že šel dál rozdělovat úkoly.

Vyšla jsem ven z jeho pracovny a běžela jsem zpátky ven, protože jsem tam nechala Eda. Když jsem došla k místu, kde jsem ho nechala, naštěstí tam pořád stál. Dala jsem mu mrkev a vedla ho zpět do stájí. Odvedla jsem ho do jeho boxu a sundala jsem mu sedlo a uzdečku. Otřela jsem z něj pot a vyhřebelcovala jsem ho. Vyčistila jsem mu kopyta a dala mu vodu, aby se mohl napít. Všechno jsem poklidila a vrátila jsem se zpátky do zámku. Tam vládl chaos a každý někam utíkal. Já jsem se mezi všemi propletla a šla jsem k sobe do pokoje. Tam na mě čekala komorná, která mi pomohla z oblečení a připravila mi horkou koupel. Ve vaně jsem usnula a vzbudil mě zvonivý zvuk, píchající do uší. Trhla jsem sebou. Přesně jsem věděla, co to znamená. Alarm. Vylezla jsem rychle z vany, ale to už u mě byla komorná a podávala mi župan. Každý má pro takovou situaci ve svém pokoji tajnou místnost, která je vůči všemu zabezpečená. Vyšly jsme z koupelny a otevřely jsme malá dvířka ve zdi vedle postele, která jsou velmi špatně vidět. Vlezla jsem tam nejdříve já a hned po mě komorná. Byla to sice malá místnost, ale bylo tam dost místa pro obě. Bylo tam malé světlo, které jsme si rozsvítili a sedli jsme si na kusy látky, které tam byly připravené na studené podlaze. Celá místnost byla velmi tmavá a vzadu byla nějaká měkčí deka na ležení. Na stěně byla malá polička, na které byly dvě skleněné lahve s vodou, ale z těch radši pít nebudu, protože bůh ví jak dlouho to tam už je. Vedle láhví s vodou ležely dvě misky, ale byly prázdné. Předpokládám, že už tu kdysi někdo byl a to co bylo v miskách snědl, ale misky tu nechal. S komornou jsme si povídali o různých věcech, ale po nějaké době jsme vyčerpaly všechna témata a tak jsme jen mlčky seděly.

Byly jsme tam už dost dlouho, ale žádný signál abychom vylezli nepřišel. Byla jsem už unavená a tak jsem si lehla na deku vzadu, ale sotva jsem zavřela oči, uslyšela jsem obrovskou ránu.....

Takže další kapitola je na světě! Omlouvám se, že jsem teď nepřidávala, ale neměla jsem náladu psát a nápady moc taky nebyly. Doufám, že tu ještě pořád zbyl někdo, kdo si to přečte :-)

Nahoře máte obrázek Eda.

-T<3