Omlouvám se, za tyhle části, ale potřebuji se (z toho) vypsat.
Amili nesnáší ulice plné lidí. Pozorný čtenář jistě ví proč. Jenže teď ty lidi nevnímá, vnímá jen sebe a svůj zrychlený tep. Stojí opřená o sloup na kterém jsou spousty inzerátů a reklamních plakátů, které nikoho nezajímají. Teď tu stojí a čeká na Martina. A nebude čekat dlouho. Brzy je tu. Ano, má trochu spoždění, ale běží. Vyjde mu naproti. Něžně ji obejme. Pak se odtáhne a ona mu pohlédne do očí. Dotkne se její dlaně a vytvoří na ni prstem kroužek. Ona mu položí ruku na rameno a stiskne ho. Jemně. Pak se přibližují, jsou tak blízko až se jejich rty setkají. Líbají se. Konečně. Alespoň jednou skutečně šťastná.
Jeden polibek přechází v další, a tahle chvíle se táhne dlouhé minuty. Pak se od ní odtáhne a navrhne, jít. Prostě někam.
Realita je jinde.
