Amili sedí na posteli s telefonem v ruce. Kéž by tu teď mohli být všichni ti hrdinové z knížek. Třeba Alexander Cold, nebo někdo takový.
Kristině možná pití pomůže na chvíli, ale reálný problém to nevyřeší. Jak moc by si Amili teď přála být s ní. Jak by si přála jí pomoct. Chtěla ji obejmout, říct jí, že bude lépe. Říct to, ne to jen pořád tak hloupě psát. Chtěla, aby jí to mohla Kristina všechno říct. Z očí do očí.
Sama vždycky toužila po někom, kdo by pro ni samotnou byl oporou. Proto se taková prezentovala ostatním. Snad si přála, že jí to vrátí.
Ne. Pouze si dávala pravidla. Takové jaké si ostatní přeješ, takový buď ty sám. Snažila se rozdávat a hledat s ostatními cesty z jejich problémů. Cítila se jako terapeut. Na jednu stranu ji to těšilo... a na druhou, měla svých problémů až nad hlavu. I přes to pomáhala ostatním. Nebo, snažila se.
Každé ráno kontrolovala telefon. Kontrolovala jestli na messengeru nevyskočí Martinův obličej. Čekala na to celé dny. Kontrolovala, když byl aktivní, jestli nepíše. A nepsal. Nikdy jí nenapsal sám. A ona už neměla odvahu se vnucovat. Už se nechtěla ptát jak se má? A co dělá?...
Přála si jeho pozornost. I třeba jen malou část. Jenže nedostala nic.
Asi si přála moc.
