Bloom,
stáhnul jsem tě ke dnu. Dostal jsem tě na stejné dno, na kterém jsem byl já z čistě sobeckých důvodů - prostě jsem tam nechtěl být sám.
Nechtěl jsem tě zničit a nikdy si nepřestanu vyčítat, že se mi to nakonec povedlo. Vím, že bys mi to rozmlouvala, a proto píšu dopis, neřeknu ti tato slova osobně.
Byla jsi někdo, s kým jsem mohl sedět na střeše, kouřit a mluvit o všem možném. Nikdy jsem ale nečekal, že se z toho přátelství vyloupne něco víc. Proto jsem tenkrát utekl. Měl jsem z toho strach. Nic dobrého mě nikdy nepotkalo a já se bál, že tě zničím. Ale nakonec jsem byl sobec a vrátil jsem se. A když mě od tebe odehnala tvoje matka, stejně jsem byl sobec a vzal si tě s sebou. Když jsi přišla, věděl jsem, že ta láska je opětovaná a já byl šťastný. Asi deset minut, než ve mně opět začalo hlodat svědomí. To jsem ale uměl úspěšně utišit už od čtrnácti, a tak jsem si s tím poradil.
Až když jsi se mi zlomila na ulici za denního světla, v přítomnosti několika desítek dalších lidí, poznal jsem, že je zle a že už to cítíš a vidíš i ty.
Věř mi, že jsem tě nikdy nechtěl zničit. Věř mi, že jsem tě miloval. Věř mi, že jsem tě miloval tak moc, až jsem byl sobec a ničil tě několik dlouhých let. Věř mi, že jsem tě miloval tak moc, až jsem konečně donutil sám sebe odejít a dát ti šanci žít zas normální život.
Auto jsem ti tu nechal a i nějaké peníze. Můžeš se vrátit, dostudovat, kreslit... Zkrátka žít po svém.
Doufám, že i když se tvůj život naplní miliony dalších zážitků a lidí, že někde v hloubi svojí mysli necháš uchované i vzpomínky na mě.
Navždy tvůj,
James.
