V zájmu života

Third

Už jsem sotva popadala dech, tak jsem zastavila. Předlonila jsem se a opřela se do kolen. Něco jsem zahlédla koutkem oka. Rychle jsem otočila hlavu, ale nic tam nebylo. Sáhla jsem do kapsy a nahmatala pistoli. Uslyšela jsem zapraskání větviček. Vytáhla jsem zbraň. Přede mnou se objevil murlet. S roztřesenýma rukama jsem na něj zamířila. Udělal krok ke mně. Zavřela jsem oči a stiskla spoušť. Nic. Otevřela jsem oči a znovu zmáčkla spoušť. Nic. Docvaklo mi to. Nebyla nabitá.
,,Sakra!" zaklela jsem. A to byl pokyn pro murleta. Znetvořená postava se na mě vrhla. Strčila jsem zbraň do kapsy a bouchla ho loktem do břicha. Už párkrát jsem měla potyčky s murlety a věděla jsem že není vůbec lehký ho zabít. Jediné citlivé místo, které neměl chráněné tvrdou kůží byla malá oblast břicha. A to bylo neuvěřitelně citlivé. Sice měl větší sílu než býk, ale mozek se mu zmenšil na velikost toho býkova. Tudíž nebyl moc chytrej. Nedošlo mu, že když na mě poběží, schytá ránu do břicha. Byl to jeden z novějších murletů, nevěděl, že se vůbec nemusí hýbat, stačí natáhnout ruce, které se mu prodlouží. To pro mě byla výhoda. Jenže nebyl tak hloupej, jak jsem si myslela. Na pohodu jsem k němu přiběhla a začala ho bušit do břicha. On mě ale chytl a zvedl do výšky. Byly to dobrý dva metry nad zemí a já dostala strach. Bojím se výšek. Zařval mi do obličeje. Jeho dech byl cítit člověkem. Nebyla jsem jeho první oběť. Pak mě napadlo, že břicho nebude jediné jeho citlivé místo. Co oči? Dlaně jsem zaťala v pěsti a trefila se přímo do očí. Zavyl a pustil mě. Při pádu jsem se zachytila větve a sedla si na ni. Rychle jsem si nabila pistoli a vystřelila. Cíl zasažen. Mrtvý murlet padl k zemi a já mohla bezpečně slézt dolů. Pro jistotu, abych si neustřelila omylem nohu, nebo abych byla připravena na další murlety, jsem si nechala zbraň v ruce. Zákonitě, když byl někde jeden murlet, někde opodál byli další. Šla jsem pomalu, abych nedělala zbytečný hluk. A najednou jsem to uslyšela. Murlety, jak se mezi sebou domlouvají a čekají na toho, kterého jsem zabila. Zůstala jsem jen tak stát a poslouchala. Ne to, co si říkali, protože tomu jsem stejně nerozuměla, ale to, kolik jich "mluví". Podle toho jsem mohla posoudit, jestli je obejít, nebo bych je dokázala postřílet. Těchhle bylo ale moc, tak jsem je velkým obloukem obešla.
Už jsem byla na cestě osm hodin a bolely mě nohy. Našla jsem si strom, na který jsem si vylezla. Sedla jsem si na tlustou větev a přivázala se ke kmenu, abych nespadla a zavřela svoje unavená očka.

Ahooj lidičkýýýý :D. trochu jiný žánr než jste ode mě zvyklí :DD. já vím, horor to úplně není, ale lepší pojmenování žánru jsem nenašla :D. Užívejte zbytek prázdnin :)

karolka956 :P