V zájmu života

fourth

Pomalu jsem otevřela oči. Můj pohled se zastaví na pravé noze. Něco po ní leze. Posunu svou hlavu blíže k objektu. A málem spadnu ze stromu. Štěstí, že jsem se přivázala, ten pád by pro mě mohl být smrtící. Udusila jsem v sobě vystrašený výkřik a sklípkana, který se snažil dostat pod moje triko, jsem nabrala na pistoli a sklepala ho ze stromu.
,,A to jsem se přestávala bát pavouků. Zase se mi to vrátilo." zamumlala jsem si pro sebe. Vrátila se mi jedna děsivá vzpomínka z dětství. Když mi bylo asi pět, uviděla jsem ve svém pokoji postavu, kterou nikdo krom mě neviděl. Brala jsem ho jako svého imaginárního kamaráda. Bredy, tak se jmenoval, stál každou noc u mé postele a hlídal mě. Přes den jsem si s ním hrála, v noci mě hlídal. Jenže jednoho dne na mě můj táta křičel, protože jsem omylem upustila jeho oblíbený hrníček na zem a ten se rozpadl na tisíc malinkatých kousků. Rozeřval se na mě, že to byl drahocenný kus jeho porcelánové sbírky a že nikde už nenajde stejný kus. Běžela jsem do pokoje,  kde čekal Bredy a když mě uviděl plakat, zhrozil se.
,,Co se ti stalo Mio?" zeptal se.

,,Tatínek... Tatínek na mě křičel. Nesnáším ho. Chci aby zemřel!" To byla ta nejhorší věc, kterou jsem kdy řekla. Bredy se vypařil. Ten den jsem ho už neviděla. Ale nevadilo mi to, máma mě vzala do zoo. V noci jsem nemohla usnout, moje fantazie si se mnou zahrávala, představovala jsem si, že je táta v pracovně a najednou se tam objevují sklípkani a žerou ho zaživa. Tak moc jsem se bála, že je to skutečné, že jsem ho šla zkontrolovat. Ten pohled se mi vryl do paměti. Můj táta se opírá o zeď a snaží se dostat z dosahu pavouků. Ale ti pavouci tam nebyli náhodně. Sázel tam stále další a další Bredy. Smál se u toho jak psychopat a říkal: ,,Nikdo nebude ubližovat Mie!  Rozumíš ty bestie?!" Tatínek dostal infarkt a pavouci ho dorazili jedem. ,,Už se ho nemusíš bát. Už nikdy." řekl a zmizel. Od té doby jsem ho neviděla.

Slezla jsem ze stromu a dávala si pozor, abych nedělala zbytečný hluk. Na chvíli jsem se zastavila, abych se napila čaje z termosky.  Zvuk šustění listí.  Rychle jsem hodila termosku zpátky do batohu a vytáhla zbraň. Z keře mě pozorovala dvě azurově modrá očka a já na ně s roztřesenýma rukama namířila.

,,Počkej, nestřílej." vyjekl někdo a vyskočil z křoví. Překvapením mi vypadla zbraň z ruky. Byl to ten nejkrásnější kluk pod sluncem. ,,Může to být nebezpečný, když takhle necháš spadnout zbraň." mrkl na mě a podal mi ji. Zatřásla jsem hlavou a vzala si ji. ,,Jak se jmenuješ?" k otázce přidal sladkej úsměv.

,,Mia, ty?" usmála jsem se taky.

,,Bertly. Říkej mi Bert. Co tu prosímtě hledáš?" optal se.

,,Skrývám se před murlovci." odpověděla jsem.

,,Ty jsi taky jedna z NÁS?"

,,Ty taky?" otevřela jsem pusu.

,,Pojď za mnou. Je tu se mnou ještě jeden člověk." poslechla jsem ho a vydala se za ním.

Ahoooj lidičkýýýý. :D Snad se nebojíte :DD (já vím, že ne :DDDD). No tak zase čááu :D

karolka956 :D