Life in lie (Cz)

2.kapitola - Cesta

Bylo půl desáté večer a vlak měl odjíždět už za pět minut. Táhla jsem svůj těžký a objemný kufr po nádraží a stále jsem hledala nástupiště 3, na kterém měl můj rychlík stavět.

Vyšla jsem do schodů a konečně jsem stanula vedle vlaku, který mě odveze ‚domů'. V Helsinkách na mě bude čekat pronajaté auto a do Kuluntalahti dorazím až kolem oběda. Zhluboka jsem se nadechla a se slovy: „Sbohem starý živote," jsem vstoupila do vlaku táhnouc svá zavazadla za sebou.

„Počkejte, pomůžu Vám," naklonil se ke mně průvodčí a uchopil můj kufr. „To je ale tíha, prosím madam." Usmála jsem se na něj a převzala zpět černou krabici s veškerým mým majetkem: „Děkuji."

„Ale slečno, to je přeci slušnost," ušklíbl se a vystoupil z vlaku. Ještě se na mě ohlédl a pak zmizel z mého zorného pole. Otevřela jsem dveře a vstoupila do sekce ‚kupé pro dva', kde jsem hledala své místo.

Mé kupé bylo prázdné. Palandu zdobil zelený přehoz a ustlané lůžkoviny. Malé okénko se staženými roletami a nepříliš použitelný stoleček zde tvořili příjemnou atmosféru stejně jako dřevěná skříňka umístěná hned vedle dveří. Její dvířka byla polepená četnými upozorněními. Zbytek informačních plakátů byl pověšen na dřevěné zástěně u postele, kde byl i vypínač.

Celý pokojík působil příjemně a nepřítomnost mého spolucestujícího byla velkou výhodou.

Zasunula jsem svůj kufr do skříně a vyndala jsem si jen pár věcí, které jsem si položila na horní postel. Když jsem byla mladší, vždy jsem chtěla palandu.

Zřejmě už jsem spala, když si do vlaku přistoupil i můj spolucestující...

***

„Jedeme za tebou, Anne. Brzy tam budeme. Těším se, až poznám toho tvého George. Mám tě ráda, zlato," ozval se matčin hlas z telefonu. „Dobře, taky tě mám r..." přerušilo mě hlasité troubení následované silnou ranou. Pak se hovor ukončil.

Prudce jsem se narovnala a řachla hlavou o strop vlakového kupé. „AÁU!"

„Stalo se něco?" ozval se neznámý hlas. Celá jsem se napjala. Chytila jsem se popruhů u postele a polekaně jsem se podívala na spodní postel. Seděl tam blonďatý mladík, přibližně v mém věku. Bílé tričko mu obepínalo jeho dokonalá ramena a jeho malinké strniště mu jen přidávalo na atraktivitě. Připadala jsem si najednou hloupě, když mi došlo, že na něj nepřirozeně dlouho zírám a ještě k tomu hlavou dolů jako nějaký netopýr.

„A-ano, tedy ne! Nic se nestalo. Jen zlý sen," vykoktala jsem ze sebe a chytila se za čelo na místě, kde se jistě zanedlouho objeví hnusná nafialovělá boule.

„Zlý sen? Nějaké děsivé příšerky?"

Musela jsem se zasmát, ale pak jsem zvážněla: „Ne, jen vzpomínka."

„Aha, tak to jo," věnoval mi odzbrojující úsměv a vrátil se ke čtení knihy, od které jsem ho zřejmě vyrušila.

Přetočila jsem se zpátky na postel. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Proboha, ležím v pokoji se sexy klukem, který čte knížky, a já se chovám jako naprostý debil...

„Kdy jste vlastně přistoupil?" zeptám se nakonec. Slyším, jak odkládá knihu: „Někdy kolem půl jedenácté? Jo, asi tak. Proč?"

Proč se vlastně ptám? „Nevím, asi mě to jen zajímalo."

Zasmál se. Ježíš, ten má tak boží smích!

Začal vstávat. Postavil se vedle postele a zadíval se na mě: „Jsem Christian." Pomalu jsem se posadila a podala mu svou ruku do jeho nabízené: „Anne, těší mě."

Na této knížce spolupracuji se spisovatelkou @Sabbook. Pokud se Vám knížka bude líbit, určitě se podívejte i na její profil.