Life in lie (Cz)

5. Kapitola - Nečekaná návštěva

  „Heeeeej!" ozvalo se spolu se zuřivým bušením z mé verandy. 

 „Hmm, co to je?" převalila jsem se rozespale. Další bušení mě však donutilo vstát z bezpečí mé vyhřáté postele a po studené dřevěné podlaze rozespale docupitat k domovním dveřím. Stiskla jsem kliku a škubla dveřmi, které se však ani nepohnuly. Zkusila jsem to znovu, ale dveře bohužel nepovolily. 

„Panebože, ty nevíš, jak otevřít dveře?" ozval se opět záhadný hlas. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem na noc zamkla. Dvakrát jsem otočila klíčem: „Už to bude!" Na mém prahu stála vysoká hnědooká brunetka, která mi nebyla nijak povědomá. „Ehm, dobré ráno, co se děje?" Slečna mi ihned padla do náruče. „No nazdar, Anne! Ty si mi tak chyběla!" 

 Cože? Tahle osoba mě snad zná? A proč z ní cítím alkohol?! 

„Promiňte... Ale... Kdo jste?" zeptala jsem se trochu udiveně. 

„Ale, Anne, ty mě nepoznáváš?!"Zmateně jsem zavrtěla hlavou. 

„Já jsem přece Julia!" 

Julia byla má nejlepší kamarádka. Vyváděly jsme pořád nějaké nepravosti. Vždycky jí něco napadlo a dušovala se, že se to nikdo nemá šanci dozvědět, ale vždycky to pro nás skončilo pořádným výpraskem. Byla trošku při těle a rozhodně nebyla tak pěkná jako ta slečna, co se právě opírala a má futra, aby neztratila rovnováhu. „No tedy. Z ošklivého káčátka se nám vyklubala labuť," pronesla jsem stále trochu rozespale. 

 „Ále," zašklebila se. „Ty lichotnice." 

 Už jsem to nemohla vydržet a musela jsem se zeptat: „Ty... Ty jsi něco pila?" 

„Héj! Nediv se! Pracuju v báru," vyhrkla na mě, načež si lehce škytla. „Nó a co tý? Máš už nějakou tu práci?" 

 „Chtěla jsem se podívat po místě učitelky," pokrčila jsem rameny. 

„Blbost!" Vyjekla Julia. „Budeš dělat se mnou! Ou! Pudem spolu do báru!" 

 Nestihla jsem nijak zareagovat, protože mě má bývalá kamarádka čapla za ruku a rychle mě vytáhla ze dveří, které se za mnou okamžitě zabouchly. Klíče jsem naštěstí pořád držela v ruce. 

„Hele! Mám na sobě jenom pyžamo!" vyjekla jsem na Julii. 

„Nó bóže! Ty stydlivko," mávla rukou a táhla mě k silnici, na níž přibylo další auto, do kterého se právě Julia snažila dostat. Bylo to docela komické, dveře jejího auta ne a ne povolit. 

„Nemyslím si, že bys teď měla řídit auto." 

 Když se Julii podařilo otevřít ty proklaté dveře, tak se ke mně otočila s vážným výrazem ve tváři. „Já jsem naprosto v pořádku, Zlato." ¨

Potom se otočila zpět k autu, ale nejspíš zapomněla, že se jí povedlo ty dveře otevřít, což způsobilo, že do nich narazila. Musela jsem se zasmát při pohledu na Julii sedící na zemi a hledící dost vyjeveně. 

 Když se konečně sesbírala, přešla ke mně a se slovy: „Asi bys měla řídit ty," mi vrazila do ruky klíčky a přešla ke straně spolujezdce, kde nasedla do již odemčeného auta. 

 Usedla jsem za volant a nastartovala jsem auto. Byla mi příšerná zima a to, že jsem na sobě měla jen své růžové pyžámko, tomu příliš nepomáhalo. Jakoby mi Julia četla myšlenky: „Počkej, vzadu mám bundu," protáhla se mezi sedadly a začala cosi vytahovat. 

 „Na, hoď si to přes sebe, bude to šik," ušklíbla se a podala mi nějakou bundu. 

„Díky." 

Oblékla jsem se a vyjela z příjezdové cesty rybářského domečku. 

 Neujela jsem ani pár metrů a Julia se opět procpala mezi sedačky a znovu prohrabávala zadní místa auta. 

„Sedni si zpátky, vždyť zrovna jedeme!" okřikla jsem ji. 

„Klídek, Zlato, všechno je v cájku," odvětila klidně a dál hrabala ve věcech. 

„Julio!" 

„Jo, panebože," otočila se konečně dopředu, ale držela v ruce... FLAŠKU?!? 

 „Ty máš v autě vodku?!" 

„Jo, chceš taky?" 

„Ne! Já přeci řídím!" 

„Jasný," odfrkla si a naklopila láhev do sebe. 

Radši jsem její počínání ignorovala a věnovala jsem se silnici. 

 Po pár minutách jsem opět dojela do centra Kuluntalahti. 

„Zahni tady za roh. Ten modrý barák," poručila rozhodně Julia a já ji přes záměnu slov raději bez námitek poslechla. Zaparkovala jsem a vystoupila z auta. 

 Uličku osvětloval jen pár pouličních lamp a oslnivý modrý nápis - TUMMA BAR. Zdálo se, že přesně tam máme namířeno. Pomohla jsem své únoskyni otevřít dvířka od auta: „Sem?" 

„Jó, Brouku, rózjedem to! Huhů!" 

 Povzdechla jsem si a následovala podnapilou Julii do budovy. Prošly jsme krásnými skleněnými dveřmi a ocitly se v úžasném lokále. Vše ladilo do tmavě modré a osvětlený bar vypadal oproti okolnímu prostředí přímo nadpozemsky. Ze dveří za ním se najednou ozval jakýsi hlas: „Hej! Kdo vzal tu vodku? Jedna chybí!"