The Ghost

Kapitola 9

Otevřela jsem dveře a hlasitě si oddychla. Konečně jsem doma. 
Tate dneska nepříjde,odjel ke své tetě.
Takže nemám popravdě tušení, co budu celý den dělat. Možná bych si mohla pustit nějaký film,ale to se mi nechce protože bych musela do obýváku a tam je sestra a Peter. A já  ho vážně nechci vidět,obzvlášť potom jak na mě ve škole furt házel ukřivděné pohledy. Takže film nepřipadá v úvahu.
Rozhodla jsem se ale,že bych si mohla přečíst nějakou knihu,sáhla jsem tedy do police pro Podivný případ se psem
a pohodlně si lehla na postel.
Tu knížku mám hodně ráda a už ji čtu asi po třetí.

Po asi deseti minutách poklidného čtení mě ale vyrušilo otevření dveří od mého pokoje.  "Ahoj,neruším?" Peter. Kde bere tu drzost,lézt mi do pokoje.
"Očividně docela rušíš,co chceš?"řekla jsem nejprotivněji,jak jsem to jen dovedla.
"Tvoje ségra odešla pro něco do obchodu. Tak jsem si řekl,že by jsme si mohli konečně promluvit. " oznámil mi přívětivým tónem a choval se,jako by se nikdy nic nestalo. Idiot!
"Tak hele,já myslím, že už není o čem mluvit,takže se klidně můžeš vydat na odchod. " řekla jsem mu stále stejně protivně.
"Víš,já si uvědomil,že tě chci zpátky. To s tvou sestrou,to byl jeden velkej omyl. Ale už to vím,už vím jak moc pro mě znamenáš. " vyrazil mi dech,nevěděla jsem co říct a jak zareagovat a tak jsem mlčela.
Což byla chyba. Protože Peter toho využil a přisál ke mně své odporné rty. Snažila jsem se od něj odtrhnout ale pevně mě svíral.

A až asi po minutě jeho neúspěšných pokusů rozpohybovat mé rty,se mi povedlo se vymanit z jeho náruče.
"Co si to dovoluješ ty kreténe?" obořila jsem se na něj vztekle.
"Líbilo se ti to co? Tak někdy příště kočičko,slyšel jsem klapnout dveře?"
řekl a hned na to zmizel,jako by byl úplně natvrdlej.

Sedla jsem si na postel a pokusila se zpracovat to co se právě stalo. Za nedlouho mi přišla sestra oznámit,že jdou s Peterem do kina.

Takže jsem v tom pochmurném domě zůstala úplně sama. Pustila jsem si písničky. Po pár minutách jsem ale začala mít příšerný pocit strachu. Byl tu se mnou zase nějaký přízrak. Začalo se mi vypínat a zapínat rádio. Blikat světla zdvihat záclony. A jako dovršení toho všeho se rádio úplně vyplo. Otevřeli se dveře do koupelny a rozsvítilo se tam světlo.

Vzpomněla jsem si na všechny ty horory,kdy musíme hlavním hrdinům nadávat proč tam lezou. Ale to silné nutkání se tam jít podívat mě přemohlo. Z hrůzou jsem se pomalu se blížila ke koupelně.
Opatrně jsem nakoukla dovnitř a spatřila tam.... Tatea.
Okamžitě mi spadla všechna tíha ze srdce i z tváře. "Zlato,to jsi ty! Ani nevíš jak se mi ulevilo,sice nevím jak ses sem dostal,ale děsně ráda tě vidím. " řekla jsem mu se smíchem a pořádně si ho prohlédla.
Stál nehnutě v tváři vážný a ublížený výraz. Pod očima měl obrovské kruhy a ublížený výraz za chvílí vystřídal výraz vzteku.
"Tate" oslovila jsem ho a ustoupila od něj pět kroků dozadu. Bála jsem se ho a pomalu si dávala dvě a dvě dohromady.
Ty jeho náhlé odchody a přichody,ty jeho řeči o tomhle domě,to jak věděl co dělat s těmi duchy,to jak o něm mluvila ta holka ta,ta krabice...
On je taky jedním z nich,je mrtvej a je šilenej a musel vidět to jak mě ten zmetek políbil,takže teď je i hodně hodně naštvanej.
Všiml si mého zamýšleného výrazu. "Blik cvak,blik cvak...Sladká,ale příliš živá Violet." okomentoval to děsivě a na závěr přidal smích blázna.
" Ne Tate, poslouchej mě.." nenechal mě mluvit.
"Nedělej na mě ten nevinnej výraz. Jsi jen děvka,jako každá jiná. Bože jak já bych tě rád zabil. Ale to bych tě pak musel mít celej život na očích. Takže budu schovívavej a jenom ti budu znepříjemňovat život natolik,že se z toho milá zlatá zblázníš a stejně se zabiješ sama někde mimo tenhle dům.

Z očí mi začali stékat proudy slz. Kde je můj Tate?
Bála jsem ho a tak jsem pořád a pořád ustupovala až jsem došla na skoro konec pokoje.
"Ale nemysli si,že teď vyjdeš jen tak. Aspoň tě trochu zraním,když nemůžu nic jinýho. " řekl svalil mě na postel a z kapsy vytáhl kapesní nožík,z hrdla mi unikl výkřik děsu.

A v hlavě se mi vynořila slova nebohé Rachel. "Kdybys nebyla taková nechutná coura,tak ti nechám vybrat si kam tě mám nechutně pořezat. Jenže coury nemají nárok na výběr. Bože a já tě tak hloupě miloval. " v jeho očích se zcela znatelně leskly slzy.
"Tate,není to tak,jak si myslíš. Já,já...""
"Žádný není to tak. Nech si ty výmluvy pro sebe,jinak mě ještě víc naštveš. " zařval na mě.

Přepadla mě bezmoc. Nevěří mi a věřit mi ani nebude. Co mám dělat?
"Sám ani nevím,kam tě pořežu. " řekl s naprostým klidem a prohlížel si mě.

"Rachel měla pravdu. Měla jsem ji poslechnout. Jsi šílenec." zařvala jsem na něj nepříčetně.
"Rachel? Ta svině!" zařval pro změnu on.
"Jsem naivní blbka. " zanaříkala jsem si.
"To jsi! A teď buď laskavě potichu,ať si můžu promyslet kam tě pořežu!" rozkázal mi. A já byla opravdu z ticha,protože jsem nevěděla čeho by mohl být schopen. Zadíval se do mého výstřihu a usmál se.
"Tak co ti tam vyryjeme?  Co takhle Děvka? Aby každej věděl co si zač. "

"Tate zadrž!" ozvalo se z rohu pokoje,pohlédla jsem tam a spatřila ženu oblečenou do zhruba stylu padesátých let. 
Tate se otočil a povzdychl si.
"Teď,se mi to zrovna nehodí Lindo. Mám tu práci. " snažil se jí zahnat.

"Jsi nesmírnej hňup. Ta holka za nic nemůže,ten slizoun přišel a přemlouval ji,ať se k němu vrátí. Ona mlčela a tak jí políbil. Bránila se ze všech sil ale byla moc slabá. Tak se prober!" řvala na něj. A připadala mi jako anděl.
"Jo jasně. A když to tak bylo,proč mi to hned neřekla? Jsi hodná Lindo,ale nejsem žádnej naiva. " pronesl lhostejným tónem.
"Proboha,ty jsi fakt nemožný. Celou dobu se ti to snaží říct." Tate se zasekl a zamyslel se. Nožík nechal spadnout na zem a začal bezmocně přešlapovat po pokoji.
"Běž pryč Lindo!" řekl na konec. Pak pohlédl na mě.
"Violet,já vím,že tohle žádná omluva na světě nespraví. Ale když jsem to viděl,svět rázem potemněl. Jsem zrůda..." řekl zoufale a klesl k zemi.

"Máš pravdu. Jsi zrůda! A žádná omluva tohle nespraví!! Už te nechci nikdy vidět. Jsi nasilník a lhář" řvala jsem na něj. A viděla jak se jeho oči zalevaji slzami. A i přesto všechno mi ten pohled rval srdce na kusy.
"Violet..." oslovil mě.
"Ne,Tate! Vypadni!" žařvala jsem na něj,tak hlasitě jak jsem dovedla.

A on zmizel. Neváhala jsem ani vteřinu a začala jsem si balit kufry. A nechala proplout vodopády slz.