Drapple

#44

Toho, jak se s Plenkou neustále hádáme si všimla Pansy Parkinsonová. Nechápu, proč se do toho montovala, nic jí do toho není. Ale aspoň mi dala záminku se s Plenou zase pohádat.

Vpohodě jsem si seděl u stolu ve velké síni. Jedl jsem si své jablíčko a Plena u svýho stolu svůj pudink. A ta blbka s xichtem jak pes mi vzala jablko z ruky... no vážně, vytrhla mi mou lásku z ruky a hodila jí po blondýně, které se jablko odrazilo od čela a spadlo přímo do misky s pudinkem. 

Pak se samozřejmě zase posadila na svoje místo a dělala, jakoby nic. A díky tomu si Plenka myslela, že jsem to po ní hodil já. 

Vyndala jablko z toho hnědýho hnusu a hodila ho zpátky po mně. Ale při letu najednou zmizelo. Prostě zmizelo. 

Podíval jsem se napravo a všiml si profesorky McGonagallové, jak na mě kouká jak na blba. No fakt, jak na blba. 

Jen zavrtěla hlavou a odešla. 

Naštvaný jak na sebe, tak na Parkinsonovou, McGonagallovou, Láskorádovou a Grangerovou, která na mě čuměla, jsem vzal poslední jablko z mísy, zakousl se a začal bitvu mezi mým jazykem a šťávou hrnoucí se z jablíčka. 

Tohle mi vždycky zlepší náladu. Už nejsem ani naštvaný...