Ano, pane doktore [VKook]

II.

V minulé kapitole:
Přešel jsem k věšáku, na kterém byla moje letní bunda. Není zima, ale jak jedu na kole, tak dost fouká. Nechtěl bych být nemocný. Přehodil jsem si ji přes rameno a chystal se k odchodu, když však mou pozornost upoutal hlas Jungkooka.
----------

„Už odcházíš?"

„Ano."

„A práci máš hotovou?"

„Ne"

„Tak v tom případě nechápu, co tvá bunda dělá na tvém rameni."

Otočil jsem se směrem k němu a uviděl jsem ho, jak se opírá o trám dveří. Na tváři se mu pohrával lehký úšklebek. Zadíval jsem se mu do očí. Značilo se v nich pobavení a... Něco? Nevím.

„Chci jet domů, za chvíli bude tma."

„A práci máš hotovou?"

„N-ne"

On jen zvedl obočí, stále opřený o dveře. Povzdechl jsem si a rezignovaně sklopil pohled dolů. Došel jsem ke svému stolu a začal se prohrabovat horou papírů. Až po chvíli jsem zjistil, že mě celou dobu pozoruje s úsměvem na rtech.

„Děje se něco?" Nedalo mi to se nezeptat.

„Ne" Na jeho tváři se stále objevoval úsměv, jen s malou obměnou. Olízl si jazykem rty. Jeho rty. Ty dva nádherné růžové polštářky. O čem to sakra mluvím?

„Tak se na mě laskavě nedívejte. Jasný?" Vypadlo to ze mě dřív, než jsem si to stihl promyslet. Jen mě neskutečně vytočil tím, že na mě pořád zíral.

„Nějaký drzý. Nemyslíš?" Z jeho tváře zmizel úsměv. Místo něho se objevilo rozhořčení a naštvanost.

„Až to tu doděláš, tak přijdeš ke mně? Jasný?" Skoro na mě to 'Jasný?' až zařval. Polkl jsem a s tichým 'ano' se vrátil zpět k práci. Nic neřekl, jen odkráčel pryč a nezapomněl za sebou třísknout dveřmi.

Co ho zase naštvalo? Tuhle práci jsem mohl klidně udělat zítra ráno. Mohl bych si na to i přivstat. Nedělalo mi to problém. Nicméně celé tohle jeho chování bych připsal jeho dnešní náladě. Tak uvidíme, co mi přinese to, až k němu přijdu, jakmile dodělám svou práci.

Z celého toho papírování mě už bolely oči. Kdo by řekl, že jako zdravotní bratr nebude mou hlavní pracovní náplní pomáhat pacientům, ale třídit papíry. Tohle jsem si teda nemyslel, když jsem se vztyčenou hlavou opouštěl budovu mé školy.

Začal jsem třídit poslední papíry, které se na mém stole nacházely. Huh... Patřily jedné ženě, hrozný to případ. Neustále tady byla nasáčkovaná. Někdy ji pobolívala nožička, někdy ručička, i srdíčko už bolelo. Beztak sem chodila jen z toho důvodu, že jela po Kookovi. Ty její oči, kdybyste viděli, jak se vždy rozzářily, když vstoupila do ordinace a pronesla tím svým, podle ní svůdným, podle mě nechutným hlasem 'Ale dobrý den, pane doktore.'.

Ale proč mi to vadí? Vždyť Jungkook je nechutný. Ani usmát se neumí. On teda absolutně není můj typ. Já mám rád, když je někdo hodný, milý, romantický a vtipný.

A to on není...

Navíc, vsadím se s vámi, o poslední kelímek ramenu v mé skříni, že on není gay. Což mi připomíná, že bych mohl zajít nakoupit.