Ano, pane doktore [VKook]

IV.

V minulé kapitole:

Ještě chvíli jsem se pokoušel hýbat s rukama a snažil se sundat pásku, ale marně. I když se začalo už rozednívat, tak únava mě přemohla. Po tom všem, co jsem dnes zažil, nešlo zůstat vzhůru. Usnul jsem s hlavou skloněnou dolů. Bude mě bolet krk.

Ale jako by to teď byla nějaká starost.

----------

                   

Probral jsem se a znovu se stmívalo. Bolelo mě celé tělo. I ten zatracený krk mě bolel. Byla mi zima a ztěžka jsem dýchal. Začínal jsem mít sucho v ústech a to jsem ani nekřičel, ani nevolal o pomoc. Ve všem mi zabraňovala páska. Můj žaludek se začínal ozývat. Měl jsem strašný hlad. Začal mi zvonit mobil, který jsem měl ve své tašce. Proč je tak daleko?

Cítil jsem, jak mé tělo pomalu ochabuje. I tak jsem ale sebral poslední známky mé energie a znovu zkusil uvolnit své ruce. Hýbal jsem s nimi do všech světových stran. Snažil jsem se. Sebral jsem všechny své síly!

Nic...

Nepomohlo to, jen jsem se cítil víc unavený, než kdy předtím.

Hlad.

Žízeň.

Zima.

Únava.

Bezmoc!

Pohltil mě vytoužený spánek. Přeju si, abych se už nemusel probudit. Abych zůstal spát. Navždy.

Ani tohle přání se mi nevyplní! Probudily mě teplé ruce na těch mých. Po pár vteřinách jsem ucítil svobodu a instinktivně přitáhl ruce k tělu. Moment na to, byla osvobozena i má pusa.

Konečně jsem se zhluboka nadechl a nechal proudit kyslík do mého těla. Neznámý si klekl naproti mně, sundal si kabát a zlehka mě jím přikryl. Byl ještě teplý, což pro mé tělo byla jako výhra v loterii. Nevěděl jsem, kdo to je, ani jak vypadá. Jediné, v čem jsem si byl jistý, bylo to, je, že to muž.

Natáhl ke mně své ruce a já se skrčil do klubíčka. Nechci, aby mi ještě někdo ublížil. Jeho to ale neodradilo a vzal mě do náruče. Pěkně hřál, tak jsem se k němu sám od sebe přitiskl. Pak jsem si to ale uvědomil.

„N-n-eee... Pro-prosím-m... Už n-nechci."

Začal jsem sebou šít a snažil jsem se mu všemožně vykroutit. On je určitě jeden z nich! Jak by mě tu jinak našel? Muž svůj stisk zpevnil a odmítal mě pustit.

„Neboj se. Od teď už bude jen dobře, ano?" Mluvil ke mně jako k dítěti. Zněl přesvědčivě, proto jsem toho nechal. Rozešel se směrem ke sportovnímu autu. Nemá takové Jungkook? Nevím to ale přesně. Ani tomu muži nevidím do obličeje, tak nemůžu poznat, jestli je to on. Ale ten hlas! Ten je mi povědomý. Že by snad...?

Položil mě na zadní sedadlo. Vydal se do kufru a vyndal z něho deku. Tou mě pak zabalil do klubíčka. Nasedl na místo řidiče, nastartoval a vyjel. Opačným směrem, než byl můj domov.

„Kam m-mě t-to ve-vezet-te?"

„Jedeme ke mně domů."

„A-ale-"

„Ošetřím tě tam. Vyspíš se, umyješ se a najíš se. Do práce teď nepůjdeš, seženu za tebe náhradu."

Ten hlas znám! A jak sakra ví, že pracuju?

Něco mi ještě říkal, ale nevnímal jsem ho. Jeho hlas zněl, jako by byl v dálce. Nakonec mě monotónní zvuk motoru a výhled z protějšího okénka ukolébal ke spánku.