Kristen-Ztracená Královna

Kapitola 5.

„Serafe, počkej na mě!“ vykřikla Kristen, když si spolu hráli.

Po dlouhé době dala medvědovi konečně to správné jméno, které mu sedlo. Seraf se na chvíli pozastavil a otočil se na ni. Už to byly čtyři roky od jejich prvního setkání a Seraf se od ní nehnul skoro ani na krok. I Jonathan si na něj po tak dlouhé době zvykl. Co jiného mu také zbývalo.

Kristen se už na něm konečně naučila pořádně jezdit, takže vždycky když chodila ven s Jonathanem, tak on je musel dobíhat. Obvykle se mu se Serafem přizpůsobovala nebo se alespoň snažila, takže bylo všechno v pořádku.

Její kouzlení se o trochu zlepšilo, ale nebyla to žádná sláva. Lidé z vesnice si za tu dobu na Serafa taky zvykli, akorát si někteří začali myslet, že je s ním nebezpečná a pokoušejí se ji vyhnat z vesnice, což se jim zatím nepodařilo. Kristen ale ví, že stačí jeden špatný krok a vyženou ji ze dne na den. Musí se teď víc hlídat.

Kristen se rozeběhla a skočila na Serafa. Ten se hned svalil a olízl jí obličej. Ona ho podrbala na bříšku a dala mu pusu na čumák. „Už bychom se měli vrátit, Serafe, stmívá se.“ Řekla Kristen, vstala a otřepala se. Ohlédla se ještě na západ slunce, jak to poslední dobou dělávala a pak se vrátili pomalu domů.

Pozdravila mámu a šla do svého pokoje. Poslední dobou tam trávila hodně času. Sundala si své lovecké oblečení a vzala si jen obyčejné kalhoty a tričko. Pak si ustlala a šla spát.

Takhle to pokračovalo asi další týden, dokud ji jedno ráno nezastavila její máma. „Co se to s tebou děje, holčičko?“ zeptala se jí máma tím svým medovým ustaraným hlasem. Kristen na to jen pokrčila rameny a zase šla do lesa.

„Kéž bych to taky věděla.“ Vydechla, jakmile za sebou zavřela dveře. Naskočila na Serafa a jeli zpět do lesa. Tentokrát to vzali skrz náměstí, jelikož si Kristen zapomněla dát snídani a Seraf taky nic nesnídal. Chvíli se rozhlíželi a poté se vydali ke stánku s čerstvým ovocem a také s masem.

„Dvě jablka a jeden steak z jeleního masa, prosím.“ Řekla Kristen obchodníkovi a usmála se. „Pět Run, prosím.“ A podal jí její objednávku. Ona mu dala pět run a šla dál. Náhle se za ní ozval čísi hlas:

„Nikdo tě tu nechce!“ vykřikl nějaký starý muž. Kristen ho radši nevnímala, to poslední, co potřebovala, bylo si zadělat na nějaké problémy, už takhle ji tu skoro nikdo nemá rád. Pak jí zabolelo v týle. Stařík v ruce držel hůl, kterou jí praštil.

„Prosím, pane, mohl byste mě nechat jít a nemlátit mě do hlavy?“ zdvořile řekla a šla dál.

„Můžu si dělat, co chci, ty špíno, zostuzení šlechtické rasy a mágů!“ Řekl mrzutě. To už se jí přestával líbit jeho tón a to o čem mluví.

„Dovolte?“ řekla klidným hlasem s troškou vzteku, „…jak to o mě mluvíte, nejsem žádná špína, a proč bych měla být zostuzení šlechtické rasy, když jsem měšťanka? A do mágů vám nic není…“ dokončila větu a zhluboka se nadechla.

„Co to tu plácáš…“ vyprskl zase stařík, ale to už to v Kristen začalo vřít. Zaťala pěsti i zuby a pokoušela se uklidnit. „…ty nevíš, ani odkud jsi a co to jsi za čarodějku, když ani neumíš kouzlit?!“ vyhrkl ze sebe stařík.

„To jestli kouzlit umím, nebo ne, není vaše věc, a odkud jsem, vím stoprocentně. Jsem měšťanka a vyrostla jsem v tomto městě. Pokud máte jiný názor, tak není pravdivý.“ Pojala to Kristen decentně, aby se nedostala do problémů.

„A to tě nikdy nenapadlo, například kdo byl tvůj otec, nebo že ti tvoje matka lhala?“ řekl stařík a na tváři měl ďábelský úsměv, což ji trochu znervózňovalo, jelikož nevěděla, co od něj může čekat, a že má třeba pravdu. Ale to, že zmínil její matku, se jí nelíbilo a začala mít na něj vztek. Celá zrudla v obličeji a Seraf neklidně zařval. Její krev jí vřela v žilách a Seraf to vycítil.