Kristen-Ztracená Královna

Kapitola 7.

„Pomoc, pomoc, stráže, ta čarodějnice mě chce napadnout!!!“ začal řvát ten stařík. Já si to uvědomila a zase se pokoušela zklidnit.

„ Co…to ne…já jen…vyprovokoval mě…oni to viděli…že jo???“ Ale lidé jen nesouhlasně kývali hlavami a dělali, že nic neviděli.

Pak tam přiběhli stráže. „Co se to tu děje?“ zeptal se jeden z nich.

„Ta čarodějnice mě chtěla napadnout. Vzpláli jí ruce ohněm a…a v očích měla takový jiskřičky. Ta země kolem ní praskla. Oni vám to mohou potvrdit.“ Řekl stařík utrápeným hlasem a lidé mu to všechno odkývali.

„My jsme věděli, že s vámi budou problémy. Jste vyhoštěna z tohoto města do odvolání. Máte den na to, abyste opustila toto město.“ Řekl strážný a pak odešli. Stařík se zasmál a já po něm hodila vražedný pohled. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Z očí mi začali téct slzy. Nasedla jsem na Serafa a vyběhla do lesů.  Zastavila jsem se na jedné louce a zhroutila se do trávy.

„To nemůže být pravda.“ Vydechla jsem. Seraf do mě šťouchl čumákem. Ležela jsem tam několik hodin schoulená v trávě. V hlavě se mi ta scéna promítala pořád dokola.

„Do háje!!“ vykřikla jsem a kopla do nejbližšího kmene stromu.

„Už zapadá slunce, musíme jít. Poslední noc doma…Kam pak půjdu…??“  zlomil se mi hlas. Nasedla jsem na Serafa a pomalým krokem jsme vyrazili domů. Jakmile jsme dorazili do města, jeli jsme hlavně postranními a temnými uličkami.

Když jsem vešla do domu, máma ke mně přiběhla. Pravděpodobně se doslechla, co se stalo.

„Jak si to mohla dovolit, věděla jsi, že tě chtějí vyhnat?“ řekla máma ustaraně.

„Možná, kdybys mi přestala lhát a řekla mi pravdu o mně a o mém otci, dopadlo by to jinak. Teď mě omluv, musím si jít sbalit věci.“ Ani jsem nevěděla, proč jsem to řekla, ale nějaká pravda na tom přece být musela.

Vyběhla jsem schody a zabouchla dveře pokoje. Seraf se jimi jen tak tak protáhl. Na rameno mi vyšplhal lemur, moje zvířátko, které jsem našla osamělé před třemi lety a vzala si ho k sobě. „Ach jo, Arasy, život je těžký.“ Povzdechla jsem si a podrbala ho na jeho malé hlavičce.

„Vždyť jediné, co o magii vím je, že každý vládne alespoň trochou od některých druhů. V našem světě to je například „živlomagie“, invokace a umění zaklínadel. Jen někteří z čistého rodu, takzvaní „vyvolení“, anebo jak jim to říkají, umí nějaký speciální druh magie, jenže to se mi určitě nestane. Takže nejsem snad tak nebezpečná. Co jsem jim sakra udělala?“ vydechla jsem a kopla nohou do stolu.

Vzala jsem si plátěný batoh a hodila do něj svou oblíbenou bílou košili, kožený kabát a své obvyklé lovecké oblečení.

Už od malička jsem nosívala odlišné oblečení, jelikož jsem nenosila střevíčky, sukně a šaty, ale raději jsem měla jezdecké boty, bílou košili, koženou bundu nebo vestu a kožený kabát, někdy i plášť. Mým oblečením jsem připomínala jezdce nebo lovce.

Pak jsem si tam dala ještě knížku a sešit kouzel. Svalila jsem se na postel a vzala si jedno z těch jablek, které ráno koupila a ještě je nestačila sníst a Serafovi jsem hodila ten kousek masa. Aras si vzal taky jedno z těch jablek a začal z něj ukusovat.

„Kam asi půjdu?“ řekla jsem si jen tak pro sebe. Náhle někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“ Řekla jsem a zvedla se z postele, když se ve dveřích objevila máma. „Vím, že chceš být sama, ale asi by bylo dobré ti říct alespoň z části pravdu. Všechno ti neřeknu, protože to sama nevím, ale část ti říct můžu.“ Já jsem kývla, ať si sedne a bedlivě ji poslouchala. Takže ten stařík měl pravdu, pomyslela jsem si.