Kristen-Ztracená Královna

Kapitola 8.

Zhluboka se nadechla a začala. „Víš, tvůj otec je dobrý člověk, ale je ze šlechtické rodiny…“ Kristen vykulila oči. Takže není čistá měšťanka. Je namíchaná, pomyslela si.

„Už se to ke mně doneslo, z čeho tě nařkl ten stařík. Ty nejsi čistá měšťanka, ale ani namíchaná, jak si asi myslíš…“ odmlčela se. „ Já…já…vím, že tě teď asi hodně překvapí a také asi naštve, to co ti řeknu, ale musíš to vědět…“ nadechla se „…já nejsem tvá pravá matka.“ Jako by se uvnitř Kristen něco zlomilo, ale zároveň se jí začaly všechny věci skládat dohromady.

„Tvá matka…“ pokračovala, „… byla taky ze šlechtického rodu, dokonce z velmi mocného královského rodu, akorát si lidé myslí, že tento rod již vymřel, jelikož neměl, po smrti tvé matky, žádného nástupce.“

„Ale v tom případě jsem já nástupcem toho rodu, ne? Takže nevymřel.“ Skočila jí Kristen do řeči.

„Hned poté, co si tvá matka vzala tvého otce, se přesunula na jeho panství. Těsně po tom, co se dozvěděla, že čeká tebe, mu to chtěla říct, jenže se pohádali, už ani nevím kvůli čemu, a nestihla to. Po té hádce utekla z jeho panství zpět ke své rodině. Já s tvým dědečkem jsme za to tvého otce nenáviděli. Tvůj otec tudíž neví o tom, že má dceru z jistých důvodů. Chtěla jsem ti to říct, až ti bude osmnáct, což je sice za pár týdnů, ale kvůli náhlým událostem ti to radši říkám teď.“

„Takže mi chceš říct, že má máma zemřela?…jak se to stalo?“ zlomil se jí hlas.

„Jednou v noci, když všichni spali v královnině rodinném domku, se do něj někdo vloupal a vyvraždil celou tvou rodinu. V tu noc si byla jediná, kdo v tom domku přežil. Jakmile vrah odešel, podpálil celý dům, všichni lidé si myslí, že jsi to nepřežila. Když jsme se po nějaké době odvážili do domku vkročit, našli jsme tě, brečící malou holčičku zachoulenou v maminčině náruči a v tvé přikrývce dopis. Tvá matka musela vědět, že někdo něco chystá.“ Celý příběh poslouchala se zatajeným dechem. Někdo vyvraždil její rodinu a nikdo do teď neví, kdo je vrah.

Předala mi nějaký dopis. „Kdybys někdy na někoho narazila a oni se ptali, neříkej jim, kdo jsi a odkud jsi, jsou tu totiž lidé, kteří nechtějí, aby se někdy posadil na trůn královnin dědic. A kdybys někdy narazila na tvého otce, předej mu tento dopis. Pochopí a měl by tě přijmout. Jeho rod se jmenuje rod Empyreu.“ Kristen přikývla a vzala si dopis.

„A jak se jmenuje?“ zajímalo ji.

„Rolland Empyre.“ Řekla polohlasem. „Děda se tu za chvíli zastaví, také se s tebou chce rozloučit, rádi bychom šli s tebou, ale víš moc dobře, že nemůžeme.“ Kristen přikývla a po tváři jí stekla slza.

„A kdo jsi teda ty a proč mě vychováváš?“ bylo toho na ní moc, ale tohle potřebovala vědět.

„Jmenuji se Reyana Warres, byla jsem nejlepší přítelkyní tvé matky a také jsem sestra tvého otce. Tvá máma v tom ohořelém dopisu napsala, ať se tě s dědou ujmeme a vychováme tě. Nikomu jinému prý nevěřila.“ Dopověděla, byla tu ještě jedna otázka.

„Jak se jmenovala má máma?“ zeptala se Kristen se slzami v očích.

„To ti nemohu říct… pro tvé vlastní bezpečí. Jediné co smíš vědět je, že byla mocná královna a ty jsi její dědičkou. Jednou to zajisté zjistíš a až se tak stane, budeš určitě připravená.“ Kristen věděla, že pro to musí mít závažný důvod a radši to zatím ani vědět nechtěla. Já a královna? To nejde k sobě…, pomyslela si.

„Hlavně to nikomu neříkej, jakmile opustíš město, jdi, kam chceš, ale dávej na sebe pozor. Někteří určití lidé poznají, kým jsi, ale i tak se měj na pozoru.“ Dořekla Rena a Kristen přikývla.

Pak ji objala a Reyna zase odešla.
Kristen si zase lehla na postel a hodila si dopis do batohu. „Rolland Empyre.“ Povzdechla si, zajímavé jméno. Nemohla uvěřit tomu, že je kým je a celý život žila jako měšťanka ve lži. Její matka je mrtvá a ona o tom ani nevěděla.

Už skoro usínala, v tom jí zase někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“ Kristen vstala a do dveří vešel její děda.

„Přišel jsem se rozloučit…je mi to líto, ale ty to zvládneš. Prý už víš část pravdy o tvé mámě a tvém otci. Najdi jednoho z mých vnuků, tvého nevlastního bratra, Range Empyrea a on by se tě měl ujmout, chodí na Akademii.
Pak se tam třeba i dostaneš a budeš v bezpečí. Dávej si pozor a tohle je pro tebe.“ Podal jí zabalenou krabici. Pak jí objal a políbil jí na čelo.

„Dej všem co proto a ukaž jim, co v tobě je.“ S těmi slovy odešel.

„Já mám nevlastního bratra…“ vydechla Kristen. Sedla si na postel a rozbalila krabici.

Dneska mě snad už nic nepřekvapí, pomyslela jsem si. Když ji otevřela, oněměla úžasem. 

V krabici byl meč. Nádherně zdobený s naostřeným ostřím. Rukojeť byla pokrytá kůží a hrušku meče zdobil malý drahokam. Byl vyrobený z elfského odlehčeného kovu, což Kristen věděla, protože ji děda vyučil kovářkou. Byla to těžká práce, ale jednou se potřebovala nějak živit. Na čepeli bylo napsáno:

Ať tě chrání a provází osudem. Vždy pamatuj na to, kdo jsi a odkud pocházíš.
SM

A u toho byl lísteček. „Tento meč patřil mé mámě…“ vydechla Kristen.

***********        *******       *********
Po delší době nová kapitola...

Co k tomu říct...no...jsem ráda, že to vůbec někdo čte a taky za těch pár hlasů :-)