First war [#2; CZ HPFF]

I.

12. července 1978

Nervozně jsem přešlapovala v Atriu Ministerstva kouzel a čekala, až se dostanu do jednoho ze zlatých výtahů. Pokud tu práci dostanu, rozhodně si čekání ještě užiju. Bylo šílené, že i přes takové množství výtahů se čekalo jako dobu, abyste se do jednoho z nich dostali.

Byly teprve necelé dva týdny, co jsme vyšli z Bradavic, ale mně to připadalo jako věčnost. Výsledky zkoušek nám přišly teprve před třemi dny, ale nikdo nemeškal s jejich rozesláním na příslušné pracovní pozice. A k mému překvapení mi hned na druhý den přišla odpověď s pozvánkou na pohovor.

Upřímně, bála jsem se. Nebyla jistota, že mě vezmou, a já nevěděla, kam bych si pak žádost podala. Možná na Odbor záhad za Annie, která byla na pohovoru včera a pozici získala. Pracovat na Odboru záhad ovšem znamenalo studium alchymie, které trvalo několik dalších let. A to jsem nepočítala psychologické testy a různé zkoušky, kterými musí člověk projít.

Po dalších pěti minutách se mi podařilo nastoupit do jednoho výtahu. Spěšně jsem zmáčkla tlačítko s číslem tři a stoupla si co nejblíže k mřížím. Do kabiny se vměstnalo ještě dalších deset lidí, takže tam bylo úplně plno. Byla jsem namáčknutá na zlaté stěně hned vedle postarší ženy v hrozně staromódním hábit, který páchl jako třicet koček. Bezva.

Snažila jsem se co nejméně dýchat a v duchu jsem odpočítávala vteřiny do konce jízdy. Nejhorší bylo, že jsem jela skoro přes celé ministerstvo. Prostě děs.

Naneštěstí v každém patře někdo vystoupil a nastoupilo jen minimum dalších lidí, takže se kabina trochu uvolnila a já nebyla namáčknutí na stěně.

Když jsem pak konečně vystoupila ve třetím patře, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Chvilkami mi začínalo být i blbě z toho vydýchaného vzduchu.

Rozešla jsem se chodbou k Útvaru pro nápravu nevydařených kouzel. Čím blíž jsem byla, tím víc se mi kolem žaludku stahovala nervozita. Byla jsem ráda, že jsem nesnídala, jinak bych asi zvracela.

Nad hlavou mi každou chvíli proletělo několik oběžníků, které se poté rozletěly každý jiným směrem.

K mému překvapení bylo tohle oddělení, stejně jako u bystrozorů, rozděleno na jednotlivé kóje. Zaměstnanci chodili po celé místnosti, pokřikovali na sebe přes zdi a vyměňovali si pergameny.

Zamířila jsem rovnou ke kanceláři vedoucího tohohle oddělení. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla, než jsem zaklepala na dveře.

„Dále!"

Vzala jsem za kliku a stlačila ji dolů. Kancelář, do které jsem vstoupila, byla dostatečně velká, aby se do ní vešel velký stůl, několik knihoven se štosy složek a pár křesel se stolkem u okna. Za pracovním stolem seděla žena středních let. Hnědé vlasy měla na spáncích mírně prokvetlé šedinami a na očích brýle, které si sundala, když jsem vešla.

„Dobrý den, paní Deweyová," pozdravila jsem slušně.

„Slečno Carrowová," přitakala žena s úsměvem a postavila se. „Prosím, pojďte se posadit."

Vzala ze svého stolu složku a šla se posadit do jednoho z křesel u okna. Posadila jsem se do toho druhého a vyčkávala.

„Přejdeme rovnou k věci," rozhodla a otevřela složku, ze které vytáhla kopii mých výsledků zkoušek. „Vaše OVCE jsou výborné, sedm výborných, jedno nad očekávání. S tím byste mohla na kterékoliv oddělení. Proč jste podala přihlášku k nám?"