First war [#2; CZ HPFF]

III.

22. července 1978

„Nemůžu uvěřit, že je to opravdu tady."

„Jo," přitakala jsem a hůlkou namířila na jednu z krabic, která se v pokoji povalovala. Neverbálně jsem na ni vyslala kouzlo a přenesla ji pryč.

„Naše společné bydlení," dodal zasněně Sirius a já, přestože jsem k němu byla zády, jsem věděla, že se usmívá. Uslyšela jsem, jak natáhl lepicí pásku a přelepil s ní jednu krabici.

Taky jsem se usmála a nechala přemístit dalších pár krabic. Moc toho už nezbývalo. Otočila jsem se na Siriuse.

„Myslíš, že to Fleamontovi ani Euphemii nevadí?" zeptala jsem se nejistě.

„Proč by jim to mělo vadit?" zamračil se.

„Já nevím," pokrčila jsem rameny a povzdechla si. „Třeba si myslí, že jsme moc mladí a ženeme se moc dopředu."

„Potterovi by nám to řekli zrovna," namítl Sirius. „Tobě se zdá, že jsme na společné bydlení moc mladí?"

„Ne, proč?" vyhrkla jsem trochu víc nejistě, než jsem zamýšlela.

„Jestli se ti to zdá moc brzo, nemusíme se stěhovat," řekl jemně a přešel ke mně. „Můžeme ještě počkat."

„Ne, to je v pohodě," zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem možná ještě trochu navyklá na mudly. Nebyla jsem zvyklá na to, že by se holky v osmnácti stěhovaly se svými příteli do společné domácnosti."

„Promiň, zapomněl jsem," hlesl a přitáhl si mě do objetí. „Opravdu to nechceš odvolat?"

„Ne," zamítla jsem a usmála se. „Miluju tě a nezáleží na tom, jestli je mi osmnáct, dvacet nebo třicet."

„To rád slyším," ušklíbl se a políbil mě.

„Nechci vás rušit, ale máte se přece stěhovat, ne?" ozval se kousek od nás pobavený hlas. Odtrhli jsme se od sebe a podívali ke dveřím do koupelny, ve kterých stál James. Na tváři měl ten svůj úšklebek.

„Snad nás nevyháníš," řekl Sirius a v jeho hlase jsem zaslechla hranou nevěřícnost. Uchechtla jsem se.

„Samozřejmě, že ne," zavrtěl hlavou. „Jen bych nerad, abyste se tu zdržovali zbytečně dlouho. Tohle nejde jen tak odkládat."

„Neboj, už jdeme," odvětila jsem a vymanila se ze Siriusova objetí. Nechala jsem poslední krabice, aby se přemístily pryč, a rozhlédla se po pokoji.

Připadalo mi to, jako bych sem přišla poprvé. Nebyly tu žádné upomínkové věci, které by naznačily, že jsem tu bydlela poslední tři roky.

Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem si vzpomněla, jak se mě Potterovi ochotně ujali.

Najednou mě někdo objal zezadu. První jsem si myslela, že je to Sirius, ale kolínská byla Jamesova.

„Vždycky tu budeš mít svůj domov, sestřičko," zašeptal mi do ucha a já se usmála. Otočila jsem se a schovala si obličej v jeho tričku.

„Děkuji," zašeptala jsem vděčně.

„Nemáš vůbec zač," odvětil tiše James a líbl mě do vlasů. „A teď už upalujte. Chci jít co nejdříve na kolaudaci."

Rozesmála jsem se a oba dva se ke mně přidali.

„Zase bys jenom pil," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. „Nezapomeň, že trénink bude hotové utrpení, pokud se tam dostavíš s kocovinou."

„Mám ještě v zásobě pár vyprošťováků," namítl s úsměvem.