First war [#2; CZ HPFF]

VII.

25. prosince 1978

Upřímně jsem se nemohla dočkat, až konečně porodím. Sice mi zbývalo ještě dost času, minimálně tři měsíce, ale už jsem je chtěla mít u sebe. Chtěla jsem vědět, jak vypadají, obejmout je a starat se o ně.

Navíc se ukázalo, že to bude holka a kluk, takže jsem se těšila snad ještě víc, pokud to tedy šlo. Vždycky jsem chtěla syna i dceru a teď se mi to splní. Sice jsem je neplánovala mít najednou, ale člověk by si asi neměl stěžovat.

Už jsem dokonce začala kupovat věci a zařizovat pokojík. Bohužel, v bytě do budoucna nebude dostatek místa, aby každý měl svůj, tedy pokud jej kouzlem tajně nezvětšíme, což by vyřešilo asi dost problémů.

V tom lepším případě se přestěhujeme do domu, kde bychom mohli lépe zakrýt jejich magii, jakmile by se začala projevovat víc. Měla bych to navrhnout co nejdřív Siriusovi. Čím dřív, tím líp.

Zavrtěla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Jsou přece Vánoce, tak nebudu myslet na to, jak se moje děti budou chtít jednou zabít, protože každé bude chtít soukromí.

Stála jsem v kuchyni a vyčkávala, dokud se nedopečou sušenky. Illa vedle mě taky pobíhala, aby dochystala nákyp a sladké brambory, které mám za pár minut donést k Potterovým.

Dohodli jsme se, že všichni strávíme společně Vánoce u Euphemie a Fleamonta. Bude nás celkem devět, já jím za další dva, takže potřebujeme spoustu jídla.

Náhle se ozval zvoneček, který mi oznamoval, že by měly být sušenky hotové. Nasadila jsem si chňapky a otevřela troubu. Ihned se na mě vyvalil proud horkého vzduchu a já na chvíli musela zavřít oči.

Když bylo bezpečné je otevřít, vyndala jsem plech z trouby a postavila ho na parapet k pootevřenému oknu, aby sušenky rychleji vychládly. Neměla jsem už moc času do odchodu, takže jsem opravdu doufala, že ledový prosincový vzduch zafunguje.

„Zlato?" ozval se z ložnice Siriusův naléhavý hlas. „Můžeš na chvíli sem?"

Nakrčila jsem obočí, sundala si chňapky a zamířila tam. Musela jsem se uchechtnout, jakmile jsem do ložnice dorazila. Mělo mě napadnout, že půjde o nějakou prkotinu.

Sirius stál u skříně, na níž měl pověšené čtyři různé varianty toho, co si chce obléct. A očividně se nemohl rozhodnout.

„Nevolal jsi mě snad jenom proto, že se nemůžeš rozhodnout, že ne?" zeptala jsem se a opřela se o futra.

Sirius se na mě podíval a souhlasně přikývl, zřejmě to považoval za opravdu důležité. „Které?"

Pořádně jsem si prohlédla všechny košile a kalhoty, které vybral.

„Červená košile a černé kalhoty," rozhodla jsem a prstem ukázala na tmavě červenou košili s kalhoty. Na mysl mi s tím přišla i série knih, v níž se určitá komunita oblékala do barev podle událostí a rudá byla zrovna pro svátek.

Ani jsem si neuvědomila, že si to pamatuju. Tak dlouho jsem to nečetla, že mě to překvapilo. Ale zase to nebylo tak zvláštní; před odchodem do světa kouzel jsem tu ságu znala nazpaměť. Jednu chvíli jsem ji měla dokonce radši než Harryho Pottera, a to bylo co říct.

„Tak jo," přitakal Sirius a sundal ramínko s oblečením. Položil ho na postel a začal ostatní uklízet do skříně. „Jak jsi na tom ty?"

„Dobře," odpověděla jsem. „Sušenky se chladí, takže se půjdu upravit. Tak za půl hodiny vyrážíme."

Sirius ke mně přistoupil a vtiskl mi polibek na čelo, jednu ruku mi položil na břicho.

„A jak ti je?"