Moon, a jeho neskutečně otravné poznámky

1.

Achjo. Zase pondělí. Mám simulovat a nejít do školy? Ne! Takhle nesmím přemýšlet! Chci se přece dostat na dobrou školu ne? Pomalu jsem se zvedla z postele. Na nočním stolku jsem nahmátla brýle. Konečně to tu všechno má určitý tvary. Nemám sice moc dioptrií, ale pořád to dokáže člověku znepříjemnit život. Pořádně jsem se protáhla a unaveně se dopotácela do kuchyně spojené s jídelnou. Bydlím tu sama už od té doby, co chodím na střední- před rokem jsem se naštěvovala. Otevřela jsem ledničku a vytáhla z ní jogurt a marmeládu. Tak, teď ještě misku, lžíci a lupínky. Tuhle snídani mám docela ráda, ale nikdy si k tomu nedělám čaj, protože mi to moc připomíná tábory. Odpojila jsem mobil z nabíječky v kuchyni a s jídlem i mobilem jsem zasedla ke stolu. Za deset minut musím vyrazit. Pak mi to došlo. DESET MINUT?! Nestíhám! Rychle jsem do sebe naházela lupínky s jogurtem a letěla se převléct. Už jen pět minut! Jím teda překvapivě rychle. Doběhla jsem do koupelny na ranní hygienu, popadla kabát s taškou a v co největší rychlosti se přezula, načež jsem vyběhla ze dveří. Při zamykání jsem si všimla času na pouličních hodinách. Doprčic, nestíhám autobus! Běžela jsem ulicí až k zastávce. Nemám to příliš daleko a za chvilku už jsem přibíhala na místo srazu s mojí nejlepší kamarádkou. Nervózně tam postávala a koukala se na hodinky. Když si mě všimla, hodila na mě vyčítavý pohled a řekla:
"Jako vždycky. Jo a ahoj."
"Ahoj."
Odpověděla jsem zadýchaně. V tom se za námi ozval nepříjemný zvuk zavírajících se dveří zrovna toho dopravního prostředku, do kterého jsme měly nastoupit. Rychle jsem ji popadla za rukáv a vřítila se do autobusu. Naštěstí jsme to ještě stihly, ale nemyslím si, že z toho byl řidič nadšený. Nepříjemně nás sledoval zpětným zrcátkem, dokud ho to nepřestalo bavit. Ulehčeně jsem si oddychla a stejně tak Filipka. Ó promiňte, vlastně Sardinka. Proč Sardinka? No, přezdívka mojí kamarádky má svůj příběh.
🔺🔻🔺🔻
Pamatuji si docela dobře, jak jsem na ni volala, aby na mě při těláku počkala. Probíhalo to asi takhle:
"Fili! Filipko! Fili!! No taaak..."
"Můžeš mi říkat jinak? Já tohle jméno nesnáším! A Fili zní úchylně..."
"OK. OK. Ale to by ses radši jmenovala Ludmila? Nebo snad všudypřítomná Gertruda s Hildegardou?!"
"Nedělej si ze mě srandu!"
"Ale víš co? Gertruda mi připomíná jako jméno pro nějakou rybu...."
"I ryby maj hezčí jména než já."
"Myslíš jako makrela?"
"Makrela asi ne..."
"Nebo jako sardinka, Fili?"
"Klidně mi proboha říkej sardinko, ale už nikdy nevyslovuj 'Fili' ani 'Filipka'!"
"OK, Sardinko."
Tadá a přezdívka je na světe. Ale to je vedlejší.
🔺🔻🔺🔻
Sardinka se koukla na mobil a hlásila:
"Michal už je ve škole, ale prý na nás počká."

Michal je můj další dobrý kamarád. Jsme takhle tři, co se spolu bavíme. Zbytek třídy je nám upřímně jedno, ale je tu jedna holka, kterou prostě a jednoduše ignorovat nejde. Simona je totiž něco jako vůdkyně těch nemyslících nán z našeho kolektivu. Neříkám, že jsou takové všechny. Bohužel je to ale většina. Teď jsem se na ni pokoušela nemyslet, abych si nezkazila den už na začátku.

Vystoupily jsme z autobusu a Sardí [sardý] se rozpovídala. Její nová šílená teorie se tentokrát týkala Měsíce.
"Víš, co by bylo cool? Kdyby Měsíc byl něco víc než jen Měsíc. Kdyby to byla živá bytost, mohla by to být i zábava!"
"Měsíc je jen kus šutru na oběžné dráze. Přece nevěříš na pohádky."
"To ne, ale bylo by to zajímavý."
Rychle jsme se blížily ke škole. Michal stál u vchodu a čekal na nás. Po pozdravu se k nám připojil a zeptal se:
"Tak o čem se bavíte?"
"O Měsíci."
Řekla jsem a Sardí dopověděla téma našeho předchozího rozhovoru. Michal se nad tím zamyslel a k mému zklamání se přidal na stranu Sardí. Ale co se dalo čekat. Sice si toho moc lidí nevšimlo (vlastně jen já), ale Michal by chtěl se Sardí být něco víc, než jen kamarád. Samozřejmě si to naše malá Sardinka neuvědomuje, vlastně docela pochybuju, že si toho se svým postřehem všiml i Michal. Ale co. Nebudu se jim do toho míchat.
"Jak myslíte, že by vypadal?"
"Jednoznačně vydra, nebo jednorožec."
Řekl Michal a Sardí zadumaně jeho názor zvažovala.
"Měsíc nemůže být vydra. Jednorožec možná, ale větší legrace by byla, kdyby to byl člověk."
Řekla nakonec. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rozloučila se s nimi. První hodinu máme půlenou a já nejsem s nimi ve skupině.

V hodinách se snažím dávat pozor, ale dnes se mi to nějak nedařilo. Z jakéhosi důvodu jsem musela pořád myslet na Sardinčin nápad. Vlastně jsem ani neměla jinou možnost, protože to rozebírali každou přestávku. Trochu jsem se do konverzace taky zapojila, ale rozhodně ne tak nadšeně jako ti dva.
Po obědě, skládajícího se z něčeho, co možná kdysi bývalo maso a mazlavé žluté hmoty, kterou nazývali bramborami, jsme se zase sešli před školou. Je to takový náš zvyk z minulého roku.
"Tak ahoj, já mám ještě kroužek takže se mějte. A ty, Noro, se opovaž přijít zítra pozdě!"
Kývla jsem hlavou na důkaz toho, že se o to pokusím.
"Já taky budu muset. Musim ještě vyzvednout bráchu."
Zamávala jsem jak Sardince, tak Michalovi a vydala se domů. Neměla jsem na spěch, tak jsem se jen tak loudala a přemýšlela o dnešním dni. Bylo na něm něco zvláštního. Ne to, že jsem přišla pozdě (to se mi stává čtyřikrát týdně). Ne to, že tu dnes Simona nebyla. Bylo to něco co mi řekla Sardí.
Co kdyby byl Měsíc naživu?

Tak jo. Tohle snad není tak hrozný a předem se omlouvám za chyby, ale snažím se. Jsem dost unavená, tak sem toho moc psát nebudu. Jakékoliv dotazy do komentářů. Vaše Kociik♥️