Moon, a jeho neskutečně otravné poznámky

2.

Konečně jsem stála před vchodem do mého bytu. Otevřela jsem dveře, hodila tašku do křesla v obýváku a flákla sebou na pohovku. Ty džíny jsou tak nepohodlný... Zvažovala jsem, jestli se mám zvednout a riskovat tím přílišný pohyb, nebo zůstat ležet s otlačeninami od džínů. Nakonec jsem se převlékla do legínů, protože pohodlnost především. Abych se nemusela zase zvedat, došla jsem si ještě do kuchyně pro Sprite. Už jsem se chtěla vrátit ke své původní činnosti (to jest spaní na gauči), ale najednou někdo zazvonil. Proč?! Kdo mě ruší od mého ušlechtilého zaměstnání? Otráveně jsem se otočila a vydala se ke dveřím. V předsíni jsem si obula crocsy. Pro jistotu jsem se prvně podívala kukátkem. Stál tam nějaký kluk přibližně mého věku se světlými vlasy. Napadlo mě, že je to albín, protože měl velmi bledou pleť. Nevypadal, že by něco prodával a nic ohrožujícího u sebe neměl. Nejspíš  nový soused. Z toho
jsem usoudila, že je pravděpodobně neškodný, takže jsem se rozhodla mu otevřít.
"Ahoj..."
Řekla jsem trochu nejistě. Otočil se na mě a jeho pohled mě znervózňoval ještě víc. Možná to bylo mnou, nebo taky jeho pronikavě modrýma očima, ale rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit.
"Ty jsi tu nový? Bydlíš někde poblíž..?"
"Ty jsi Nora, viď?"
Touhle otázkou mě zaskočil. Udělala jsem chybu, když jsem otevřela? Opatrně jsem přikývla, připravená zabouchnout mu před nosem. On ale udělal něco nečekaného.
"Já to věděl! Jsi ještě hezčí, než jsem čekal!"
Potom se na mě šťastně usmál a obejmul mě. Chvilku jsem tam šokovaně stála, neschopna pohybu. Když mi došlo, co se děje, jemně jsem ho odstrčila a řekla:
"Můžeš tu prosím chvíli počkat?"
"Jasně. Neodejdu."
Zavřela jsem dveře, popadla mobil a vytočila číslo.
"Ahoj Noro, co po-"
"Nehraj si na nevinnou! Co je to za kluka?!"
"Jakej kluk?"
"No ten co mi tu stojí před dveřma!"
"Promiň ale já fakt-"
"Nedělej si ze mě srandu Sardinko!"
"Ale já si-"
"Opravdu si z tebe nedělá legraci."
Trhla jsem sebou a otočila se na místo odkud se ozýval hlas. Byl to ten kluk. Stál tu přede mnou mém bytě. V mém bytě! Jak se sem dostal?!
"Říkal jsem, že neodejdu, princezno."
"Jak... Co tu děláš?! A proč mi ksakru říkáš princezno?!"
Z drzým úšklebkem se na mě významně podíval a odpověděl:
"Protože tu budu bydlet."
Poklesla mi brada, ale pak jsem se vzpamatovala.
"Jakto bydlet?! Vždyť to nedává vůbec smysl!!! A kdo vůbec jsi?!"
Znovu se na mě podíval a jakoby to byla úplná samozřejmost mi odpověděl:
"Páry by měly bydlet spolu, ne? A já jsem Měsíc."
"COŽE?!"
Tohle na mě bylo trochu moc. Sedla jsem si do křesla v obýváku.
"Ano, slyšelas správně. Na vaší oběžné dráze je fakt nuda. Vaše životní příběhy sice zajímavé jsou, ale když jsem na obloze jen se ségrou... Rozhodl jsem se, že si najdu na Zemi dívku, co by se mi líbila. Můžu vás lidi jen slyšet a tebe jsem už nějakou dobu sledoval... Mám štěstí, že jsi tak pěkná. Každopádně mi tě schválila i ségra, takže jsem tady."
Příval informací mě zahrnul, jako lavina. Chvíli jsem něj tupě zírala. Pomalu mi docházel význam jeho slov.
"Děláš si ze mě legraci, že jo?"
"Ne."
Věnoval mi zářivý úsměv. S tímhle klukem není něco v pořádku.
"Omluvíš mě na chvíli?"
Začala jsem vytáčet číslo na policii. Mobil už vyzváněl, ale ten, co si říká Měsíc náhle luskl prsty a přístroj se vypnul. To ale není možné! Nenainstaloval mi tam nějaký vir? Co budu dělat?
"Aa, promiň. Policie by tu nenadělala nic dobrého."  Následoval další zářivý úsměv. Pak si mě chvíli zkoumavě prohlížel. Musela jsem asi vypadat vyděšeně. A nemohla jsem přijít na to, jak to k sakru udělal?
"Slyšela si někdy o síle zvané magie?"
Co to teď zase mele?! Magie?! Tohle není žádná pohádka!!!
"Kdysi dávno byla na Zemi spousta magie... Ale lidé ji všechnu vypotřebovali."
Co se mi tím snaží říct? Já se na to vykašlu. Teď ho odsud vyvedu a nic mi v tom nezabrání. Přišla jsem k němu chytila ho za ruku a táhla jsem ho až ke vchodu. Vystrčila jsem ho ze dveří a zabouchla za ním. Ještěže to nečekal. Jinak by se mi to pravděpodobně nepovedlo. Oddychla jsem si. Klidně a bezstarostně jsem se vrátila do obýváku. Sedla jsem si do křesla. Podívala jsem se na osobu sedící naproti mně. A málem jsem vyletěla z kůže.
"Jak, vždyť to bylo jen pár vteřin!!!!"
"K tomu jsem se právě chtěl dostat. Takže já, jako poslední člověk na zemi můžu používat magii. Cool, ne?"
"Tím mi dáváš skvělý podnět k zavolání na policii."
"Ou... Vážně? Promiň, co mám teda dělat, abych tu mohl zůstat?"
Tohle mě trochu zaskočilo. Bohužel se zdá, že podvědomě rezignuju. Sakra toho tu mám nechat bydlet nebo co?
"Musíš platit polovinu nájmu."
To ze mě vyjelo úplně nevím jak. On to bral vážně a zamyšleně přikývl. Bože co jsem to udělala?! Vždyť jsem mu prakticky řekla, že tu může bydlet!!! Já jsem taková husa!
"Počkej chvilku."
Než jsem si stačila uvědomit, co se děje zmizel. Za dvě vteřiny byl ale zase zpátky a v náruči držel velkou bednu plnou zlata a šperků. Kde to do pr**** vzal?!?!??! Šťastně a vítězoslavně se usmál a naprosto nevinným tónem se zeptal:
"Bude to stačit?"
"BUDE TO STAČIT?!?!?! Kdes to vzal??!"
Takhle řvát jsem asi nemusela. Vypadal trochu vylekaně. Pak se ale vzpamatoval, jednoduše odpověděl:
"Mám to od ségry."
"Co.... Jak...... Ale...... No to je fuk můžeš tu bydlet, ale prvně z toho musíš udělat normální peníze. Když se ti to povede směnit, jsi vítán."
Fakt jsem něco takovýho řekla???!!! To se mnou tady něco není v pořádku!!!! Je možný, že tak na mě působí on. Znovu jsem se na něj podívala. On si toho všiml a usmál se na mě rychle jsem sklopila oči.
"Ty jsi tak roztomilá..."
"Cos to řekl?"
"Že jsem za chvíli zpátky."
"To pak jo."
Je možný, že se mu fakt líbím? A hele už je pryč. Ale co by se mu na mně líbilo? Tmavé vlasy? Šedé oči? Ta malá piha, co mám pod pravým okem? Brýle asi ne.... A hubená úplně taky nejsem... Čím to asi je? Tohle všechno mě napadalo, než se přede mnou znovu objevil ten blázen.

OK, lidi, nevím, jestli se vám to líbí, ale snad jo. Díky za jakoukoli podporu nebo komentář. Zase příště vaše             Kociik♥️