Moon, a jeho neskutečně otravné poznámky

6.

Mezitím, co jsem přemýšlela, na co všechno se ho chci zeptat, vešel Nero do pokoje i s tousty a Nuttelou. Kde vzal Nuttelu? Strašně nenápadně jsem se podívala na tousty... Nero mi podal talíř a usmál se.
"Chceš se mě na něco zeptat?"
Nemusí mi číst myšlenky.... Ale co, na to si snad nějak zvyknu....
"Zvykneš?"
"Přestaň!!! Myslela jsem tím, že si zvyknu, na ty dva tři dny, ale pak už ode mě nic nečekej!"
Ano já vím. Tsundere, že? Ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně tsundere nejsem, protože se mi nelíbí. NELÍBÍ! To mi nevykecáte...
"Chtěla jsem se tě zeptat, jak vlastně funguje sourozenectví mezi vesmírnými objekty?"
Nero se na mě nechápavě podíval, ale pak mu to docvaklo.
"Jasně, ty myslíš Lunu! No, je to docela složité, ale když to mám říct hodně jednoduše, vesmírné objekty mají duši, z důvodů, který by ti nejspíš přivodily záchvat a asi taky schizofrenii, ale já a Luna jsme výjimka. Jsme jako dvojčata na Zemi, ale i když jsme odlišní, pocházíme ze stejného základu. Jinými slovy: když se utvářela duše lidského měsíce, rozpůlila se ve dvě a ty se pak vyvíjely samostatně. A to jsme my dva. Další otázka?"
Dobře, tohle ve mně vyvolalo ještě víc otázek....
"Takže máš rodinu?"
"Ne tak docela... Mám jenom sestru, se kterou jsem i bydlel... Učili jsme se díky poznání na Zemi. Upřímně, ne vždycky to bylo pěkné.... Ale hádám, že dějepis ve škole máte..."
Tázavě se na mě podíval, čímž mi naznačil, jestli je to všechno, co chci vědět. Nic jsem neříkala, ale on na mě zíral snad pět minut, tak jsem vyhrkla první otázku, co mě v tu chvíli napadla:
"A kde jsi vlastně bydlel?"
Nero se na pár sekund zamyslel, uvažujíce nad srozumitelném zpracování odpovědi.
"Víš, jak vědci vždycky dumají nad odvrácenou stranou Měsíce?"
Poklesla mi brada.
"To.. To jako vážně?"
"Mhm."
Přikývl Měsíc.
"Když máme já nebo Luna náladu na to, abychom chvíli jen tak byli ve fyzické formě, Většinou trávíme čas v našem domku tam, kde lidé nedohlédnou. Někdy bych tě tam mohl vzít... Ale stejně je nejlepší jezdit na Zemi. Jenže to se zase nikdy nedohodnem s Lunou, tak jsme radši doma. Představ si, už od 18. Století se hádáme, kdo sem může jako další! A Jak vidíš, tu partii v prší jsem nakonec vyhrál."
Samolibě se usmál a já vyprskla smíchy.
"Heh... To si snad ze mě děláš srandu! Prší? Jak dlouho jste hráli prší? "
To jsem ze sebe nakonec vysoukala za značného úsilí. Tohle bylo až moc absurdní!
"Asi 150 let? Šachy jsme totiž předtím nikdy nedokončili..."
Děl Nero naprosto nepohnutě.
"Tehdy jsem jí neskutečně záviděl... Ona myslím tenkrát žila jako pirátka... Ann Bomb? Ne... Anne Bonny! Tak si tehdy říkala..."
Poškrábal se na hlavě a nepřítomně hleděl do dálky, jako by si vzpomínal na něco ve vzdálené minulosti...
To se mi nelíbilo, protože vypadal... Rozkošně. Tak jsem radši změnila téma.
"Jsou tam lachtani?"
"Cože???"
Překvapeně se na mě otočil.
"Na měsíci... Jestli jsou tam lachtani..."
Jop. Geniální téma. Za tohle si teda musím fakt zatleskat. Krásná práce Noro. Fakt úžasný.
Nero se usmál a odpověděl mi:
"Ne, ale jestli chceš, tak to můžu zařídit! Až tam pojedeme spolu, budeme mít mazlíčka lachtana a jmenovat se bude Chrudoš! Nebo Izaiáš? To je na tobě. A naše děti si s ním budou hrát a Luna bude konečně teta a-"
Světlo jisřiček v jeho očích přibíralo na intenzitě. A já to zaskočeně sledovala.
"POČKEJ!"
Okřikla jsem ho.
"Kdy jsem řekla, že s tebou někam někdy pojedu?! A nehledě na to, vůbec tě neznám a nehodlám mít dítě s naprostým cizincem, kterého ani nemiluju!!!"
Zatím. Ne zatím. Zatím tu není nikdo, kdo by mě zajímal. Tak to je.
"To, na co jsem se tě chtěla doopravdy zeptat bylo, proč nemůžete na Zemi oba?"
Zamluvila jsem to rychle, než mi stačil cokoliv odpovědět. Ikdyž musím přiznat, že mít lachtana by bylo fajn... Ale jak bych se o něj starala? To by nejspíš musel být nějaký miniaturní lachtan....
"I to jde zařídit."
Podotkl Nero a já zrudla.
"Na to jsem se tě neptala!!!"
"Jak myslíš... Ale ta druhá otázka mě tolik nepobavila... Ale je to takhle : každé těleso ve vesmíru, která má duši, je od své fyzické části prakticky neoddělitelné. Kdyby se oddělila duše od těla, tak obě části zemřou. Ale lidský Měsíc (já a Luna) má dvě duše a k fungování potřebuje jen jednu, takže pryč může být jen jeden. Jestli sis toho všimla, tak měsíc má od mého příchodu trochu jinačí barvu, takovou víc do červena.."
"Růžovou."
"Přesně. To dělá aura mojí sestry, která se vyvíjí zvláště od nálady. Nedávno  si totiž našla kluka a píše si s ním dopisy... To je taky jeden z důvodů, proč jsem tu. Ale hlavní důvod jsi ty~"
"Dobře, stačí! Myslím, že pro dnešek toho bylo dost."
Přehlušila jsem ho radši. Podala jsem mu prázdný talíř od toustů a otevřela jsem si sešit, že se jako začnu učit. Nero si povzdechl a odešel z pokoje. Trochu jsem se v tu chvíli zastyděla... Tak hrubá jsem na něj být nemusela. A je tu ještě tolik otázek, co na něj mám... Povzdychla jsem si stejně jako Nero a dala se do práce. Sardinčino písmo je stejně nečtelné, jako vždycky, ale nějak se tím prokoušu a do oběda už mám všechno hotovo. Protáhla jsem se a náhle jsem si uvědomila: Vážně vnímám čas jen jako intervaly mezi jídlem a spánkem? V tu chvíli se otevřely dveře, což mi stačilo k tomu, abych polekaně nadskočila. Nero vešel do pokoje balancujíce se dvěma tácy s jídlem. Vonělo to báječně a stejně tak vypadalo. Byly to špagety se smetanovo-lososovou omáčkou a špenátem. Sbíhaly se mi sliny, jen co jsem to uviděla. Pohled jsem upřela na Nera, který přímo zářil nad mojí reakcí, následkem čehož jsem sklopila zrak jak nejrychleji to šlo.
"Opravdu ti to sluší, když se usmíváš."
Okomentoval mé chování a podal mi tác. Svůj vlastní položil na zem a sednul si k němu do tureckého sedu.
"Peřiny se perou líp, než koberec."
Vypadlo ze mě, ale až potom mi došel význam mých slov.
"... Tak dobře..."
Nero si sedl naproti mně na postel a já se radši pustila do jídla. O můj bože, nic lepšího jsem nikdy nejedla...
"Kde ses naučil takhle vařit???"
To je normální otázka ne? Ačkoliv zněla trochu moc  rozvášněně.... Pane bože, já tak zbožňuju dobré jídlo!
Nero se trochu nervózně usmál takovým způsobem, který jsem u něj ještě neviděla.
"Naučil jsem se to při mé poslední návštěvě... Ale o té bych nejraději nemluvil..."
Chvíli trvalo trapné ticho. Teď se na to chci zeptat ještě víc!!! Ale neměla bych...  Tak něco jiného? Už to mám!
"Chtěla jsem se tě zeptat už od chvíle, kdy jsi mluvil o těch duších... Má Země nějakou duši?"
"No ano. Duší Země je lidstvo. Víš, existují teorie, že jednotlivé státy mají vlastního ducha, ale Země je vlastně duše sama o sobě. Země je vlastně strašně komplexní bytost, ne jako já a sestra. My jsme jedna rozpůlená duše. Země má vlastního jednotného ducha, který se ale společně s časem mění. Až na Zemi nebude život, bude Země mrtvá. Tak to je i s jinými obydlenými planetami..."
Zdá se, že jsem mu trochu projasnila hlavu. To jsem ráda.
Během oběda mi vysvětlil ještě pár podrobností ohledně duše Země. Odnesl nádobí a celé odpoledne jsem byla na svém notebooku a on seděl opěrný o postel s hromádkou knih, které si prý vypůjčil z knihovny během toho, co jsem spala. Jeden psychologický test, co jsem našla vypadal dost zajímavě, tak jsem si to napsala do seznamu otázek, které pro Nera mám. Zítra se ho na všechno zeptám, ale teď už ne. Už jsem moc unavená, tak jdu spát.

Tak jo lidi, já jsem taky unavená a tahle kapitola je straaaaaaaašně dlouhá a nevím, jestli dává smysl, tak se omlouvám, jestli se vám to nechtělo číst, každopádně jestli máte na Nera/Noru jakékoliv otázky, tak teď je poslední šance se zeptat, tak mi prosím napište. Snad zase brzo,
Vaše Kociik♥️