Moon, a jeho neskutečně otravné poznámky

3. Kapitola

Truhlici se zlatem vystřídal kufr. Za chvilinku už ale ležel na stole a já spatřila jeho obsah. Zbrusu nové bankovky byly srovnané v úhledných balíčcích, jako v kriminálkách. Asi chápete, co mě v tu chvíli napadlo.
"Tys vykradl banku?!"
"No... Dalo by se to tak říct..."
"COŽE?!"
"Vlastně jsem to vyměnil za to zlato v truhle."
"Aha."
Tohle mě trochu uklidnilo. Radši jsem se ale neopovažovala myslet na to, jak se mu to povedlo.
"Mimochodem, kolik, že je to peněz?"
"No, ve výši hodnoty toho zlata, takže... Asi.... Něco jako dvacet milionů?"
"DVACET MILIONŮ?! Za to by se dal koupit dům!!!"
"Vlastně je to jen zbytek. Tu druhou část jsem na něco potřeboval...."
Výraz na jeho obličeji nevěstil nic dobrého. Minimálně pro mě.
"Na co......?"
Zeptala jsem se trochu váhavě. Vrhl na mě triumfální pohled, který výrazně podtrhl barvu jeho pronikavě modrých očí.
"Abych mohl koupit tenhle byt. Správkyni jsem řekl, že bydlíme spolu a nebude tě muset vystěhovat, ale tenhle byt teď patří mě-"
Chvilku se odmlčel a dodal:
"- a to včetně tebe."
Cítila jsem jak rudnu. Jak může říct něco tak trapnýho??? To nemá ani trochu studu? Bože, proč já???
"Nemůžeš mě vlastnit, nejsem věc. Měl by ses naučit to od sebe rozeznávat."
Založila jsem si ruce na prsou a uraženě jsem se otočila. To byla blbost. Nikdy se k nepříteli neobracejte zády. Chytil mě za pas a nevím jak se stalo, ale ocitla jsem se v jeho náruči. Vím, že nejsem úplně lehká a upřímně mi to ani nevadí, ale on mě zvedl jako peříčko. Z toho šoku jsem nemohla vydat ani hlásku. Sednul si se mnou na pohovku a mně konečně došlo co se děje. Rychle jsem se zvedla a o pár kroků couvla.
"C-co to děláš?! Copak jsi mě vůbec neposlouchal?!"
"Poslouchal. Ale nemusím se tím řídit, ne?"
Naprosto nevinně se usmál a já měla chuť mu jednu vrazit. Bohužel by se mi to pravděpodobně nepovedlo- když mě unese, tak by asi neměl problém mi v tom zabránit.
"Musíš!"
"A co když nechci?"
"Budeš se s tím muset smířit."
"Nejsi zrovna v postavení, kdy mi můžeš rozkazovat."
"Proč jako?"
"Můžu tě poslat zpátky k rodičům."
Sakra. Teď mě dostal. K rodičům se mi nechce ani omylem. Musela bych přestoupit na jinou školu pro paka, co neumí spočítat 5+4. Promiňte, ale to s mou vizí do budoucna nemá nic společného.
"Ale, vždyť jsi říkal, že tu můžu zůstat!"
"To ano, za určitých podmínek."
"Achjo........ No dobře, rozkazovat ti nebudu. Ale ty přestaneš s těma pitomostma."
"To ti nezaručuju, ale budiž."
"Co měla znamenat ta první část?!"
"To se ti asi něco zdálo, princezno."
Povzdechla jsem si. Jak se může stát něco takovýho mně, zcela normální a bezúhonné osobě. To jsem byla pro vesmír moc nudná nebo co?! Dobře, tak teď to přestanu řešit a budu dělat jakoby nic.
"Hele promiň, ale půjdu se na chvíli učit jo?"
Sotva přikývl a už jsem byla v pokoji. Zabouchla jsem za sebou a vytahala sešity z šuplíku. Začala jsem se učit. Nevím proč, ale učení mě baví. Vždycky se do toho úplně ponořím a ztratím přehled o čase.* Doma si při učení kreslím po sešitech malé roztomilé obrázky. Z nějakého důvodu mi to pomáhá. Tohle učivo jsem si stihla přečíst o víkendu asi čtyřikrát, takže to mám už skoro v malíku. Teď jsem si uvědomila, že tašku mám pořád v obýváku. Doprčic, co budu dělat?! Mně se tam tak moc nechce... Ale musím to udělat. Pro dobro vzdělaní. Teď zním fakt jako ňákej nemožnej šprt. Psychicky jsem se připravila a otevřela dveře.... Dobře, tak tohle jsem opravdu nečekala. Co to tu provedl?! Můj kdysi dávno normální obývák teď měl balkón, černý nábytek, novou televizi a kuchyň se jen blýskala. Nemůžu říct, že by to bylo ošklivé, ale nová kuchyň je trochu přehnaná. Měsíc (říkám mu tak, protože mě nenapadlo něco lepšího) tu nebyl. Šla jsem se podívat na balkón. (A kdo by se nepodíval? Vždyť je to úplně nová část bytu!) Byl velký a krásný a dokonce i vybavený zahradním nábytkem. V rohu byla malá bouda. Neodolala jsem a nahlédla dovnitř. Potichu jsem se přikradla ke dveřím a otevřela jsem je. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tahle miniaturní boudička, že by mohla být takhle obrovská??! Opravdu jsem vzhlížela do velkého -pravděpodobně- obýváku, který měl snad i druhé patro. Po stěně místnosti se totiž táhly široké schody. A seděl na nich -ne, opravdu to nebyl slizky vyhlížející mimozemšťan s pěti nohama a desíti očima (bylo to něco daleko horšího)- on.
"Cos to tu prováděl?! Mně se můj původní byt líbil!"
Ikdyž jsem musela uznat, že tohle taky není špatný.  Ale ne... Už mu začínám ustupovat...
"Ale tohle není tak příšerný, že?"
"No..... Vlastně..... Hele, že ty čteš myšlenky!"
"Nečtu. A i kdybych to uměl, tak bych to nepotřeboval."
To jsem tak čitelná?? Budu na tom muset zapracovat.... Po chvilce přemítání, co bych mu asi odpověděla, jsem řekla:
"Víš co? Pro dnešek už toho bylo dost. Jdu se umýt. A potom spát. Ať tě ani nenapadne nějaká kravina. "
"Škoda...."
Jeho výrok doplnilo blýsknutí v očích.
"AŤ TĚ TO ANI NENAPADNE!!!"
Jak se může jen tak přiblble usmívat?! Pak jsem se trochu uklidnila.
"A jak ti mám vlastně říkat?"
Zdálo se, že přemýšlí. Objevila se další jiskřička zlomyslného nápadu. Mohl by toho  už laskavě nechat?! Kvůli němu už myslím ve vykřičnících!!! Bože, proč mě ta trestáš?! Ještě jsem ho sledovala, jakoby přemítal nad různými možnostmi. Nakonec vybral jednu z (pravděpodobně) méně zlých možností. Pokud se to dá nazývat možností.
"Jak by jsi mi chtěla říkat ty?"

Čau lidi! Strašně se omlouvám za nepravidelnost vydávání kapitol! Tahle kapitola je úplně o ničem, snad se ale líbí a budete je číst dál. BTW, jak si myslíte, že se bude jmenovat?😋                 Vaše      Kociik♥️