The Evil: Avengers (CZ ff) POZASTAVENO

IV. kapitola

Stála uprostřed mrtvé zahrady, nad které se tyčil obrovský tmavý zámek, jenž působil hrůzu. Vypadal jako špičák s dalšími ostrými zuby, které z něj jakoby rostly. Zámek jenž měl okna černá, místy popraskaná a půlka zámku byla jakoby zmrzlá. V zahradě byly vysušené, pokroucené stromy bez listů, které rostly po zemi a jejich zlověstné větve se pohybovaly kolem ní. Nebe bylo zataženo černými mračny a občas problikl blesk následovaný dalším hromobitím. Kolem nebylo nic jiného než jen mrtvé stromy a stará, rozvrácená cesta se spousty dír, pod zničenou dlažbou. A přesto šla dál. Nevnímala ani jak se větve kolen ní, nebezpečně kroutí, ovšem ona měla jiný cíl - polozmrzlý zámek, z jenž jen sálala temnota.

Našlapovala opatrně, aby nespadla do jedné z mnoha děr, které zde byly poseté. I když mračna zuřivě bouřila, ani neucukla, ani se nelekla. Šla dál.

Přistoupila k obřím dveřím, váhavě, ale klidně pozvedla ruku. Dveře se s hlasitým skřípotem otevřely a dovnitř nebylo nic vidět. Černá místnost bez světla s jedním zamrzlým oknem. Ovšem uvnitř byla zima a malinké vločky létaly do různých stran jako slabý vítr. Nečekala a pomalým krokem vstoupila dovnitř.

Jakmile se ocitla uprostřed místnosti, dveře se za ní hlasitě zavřely. Instinktivně se za sebe ohlédla a zastavila se. Jako kdyby čekala, že za ní někdo bude stát, ale nic takového se nestalo. Stočila zrak zpátky dopředu a její vnitřní hlas ji táhl dál. Postupovala stále obezřetně a pomalu, protože se její kroky roznášely celou místnosti jako ozvěna.

Místnost byla úplně prázdná, na stropě viděla již starý lustr, který hrozil, že každou chvíli spadne, černě mramorovaná podlaha, jenž byla od mnoha rýh, popraskaná a téměř zničená a že všech stran, krom dveří uzavřené. Žádná jiná chodba, žádná jiná místnost. Jediné co bylo před staré rozpraskané okno a u něj na podstavci, cosi kulatého a zlatého.

Přešla blíže, než došla k té podivné věci. Spatřila svůj zlatavý odraz. Bylo to zrcadlo.

,,Bell ..... Bell .... Bell ....." Zaslechla podivný tichý, jemný hlas, vedoucí ze zrcadla.

Bella nedokázala odtrhnout oči od té krásné věci, ani od své tváře, kterou měla více než nádhernou. V tom její hlavou probleskla jedna věta. Jedná jediná věta, která může zrcadlo oživit. Vůbec netušila jak ji mohlo napadnout, ale chtěla to zkusit.

Nadechla se a silně zavřela oči: ,, Zrcadlo .... zrcadlo ..... zrcadlo," odmlčela se a otevřela oči, ,,kdo je v zemi zdejší, na světě nejkrásnější ?" zeptala se a její hlas se rozléhal celou místností a odrážel se od jejích stěn. Ona to nevnímala. Čekala co stane.

Po chvilce se začalo něco dít. Ze zrcadla se vylila zlatá voda, která vypadala úplně jako když roztavíte zlato, a zamířilo na šokovanou Bell. Ona ustoupila dozadu a sledovala podivnou hmotu jak se zvedá do výšky, zavlní se a před ní stála zlatá postava, bez obličeje. Přesto vypadalo, že se na ni dívá. Zjevení zrcadla.

,,To ty, má paní," řekla postava hlubokým hlasem, který se odrážel přes celou místnost.

Dívka byla zticha, jen tuto věc sledovala.

,, Chceš znát více věcí ?" zeptala se postava.

Bella na něj dál šokovaně hleděla: ,,Co jsi zač ?"