Kill her.

Část 1.

Když mi bylo osmnáct snil jsem o tom že budu konečně šťastný a daleko od místa kde jsem bydlel. Otec byl tehdy zavřený ve vězení na 3 roky za prodej drog a jediný kdo mi zbyl byla matka která hodně pila a většinu zážitků se mnou si nepamatuje. I když bych si přál mít sourozence, žádného nemám teda neměl bych mít co vím. Mí přátelé.. Většinou jsem se všem vyhýbal, nechtěl jsem aby o mě ostatní něco věděli a myslím že to tak bylo i lepší.

1. Února 2002

,,Mami jdu do školy" Skoro jsem zašeptal, protože mou matku vždy bolela hlava z kocoviny. Odpovědí bylo slabé zamručení a já zabouchl dveře. Občas chodím do školy dřív, jelikož nechci být doma. Autobus přijíždí vždy v půl osmé a do města je to necelých deset minut. V autobuse jsem si zabral své obvyklé místo a hodil vedle sebe tašku.
Ve škole na mě všichni koukají a šeptají si o mě, myslí si že to neslyším ale opak je pravdou. První hodina u pana učitele Hookleyho ubíhá vždy nejrychleji, mám rád dějepis a tak vždy dávám pozor.
Na druhé hodině, na laborkách sedím s Alison, která se vždy snaží navázat konverzaci ale já na vše jen přikyvuji.
,,Chtěla bych poznat tvojí mámu, mluvíš aspoň s ní?" Zeptala se a zamrkala svýma modrýma očima.
,,Nechtěla bys ji poznat" Zamumlal jsem a odsunul se od ní dál, aby pochopila že nemám zájem se s nikým dál vybavovat. Vypadala překvapěně, byla překvapená. Promluvil jsem na ni poprvé za ty čtyři roky co spolu sedíme, taky poprvé se zmínila o mé matce.
,,Dobře, promiň" Omluvila se a dál se věnovala baňkám před sebou.

Když škola skončí jezdím do autodílny a pomáhám tam jako brigádník, spolu s Oscarem který chodí do školy co já. S tím mluvím, a vlastně je to jedinej člověk co o mě ví snad všechno.
,,Nazdar" Poplácal mě po rameni a sedl si na kapotu auta. ,,Vážně si to nechceš s tím stěhováním rozmyslet?".
,,Proč se ptáš?" Zvedl jsem obočí a vzal do ruky hadr abych mohl zkontrolovat olej v motoru.

,,Je mi jasný že každou chvíli odjedeš, peněz už máš dost a škola tě nezajímá" Řekl sklesle.

,,Počkám až odmaturuju, pak hned odjedu".

,,To už je zítra".

,,Zavoláme si, třeba se ještě uvidíme" Řekl jsem a utřel si ruce.
Atmosféra v místnosti se změnila a já měl náhle pocit že bych jezdit neměl.
,,Musím odjet. Nechci mít každej den stejnej jako teď. Jen bych uvítal kdyby jsme i po tom zůstali v kontaktu" Stoupl jsem si rovně aby poznal že to myslím vážně. Sesedl z kapoty auta a poplácal mě po zádech. ,,Budu vždy s tebou. Bez ohledu na to kde se zrovna budeš nacházet."
Řekl tehdy a já si tuto větu vryl do paměti.
Bude se mnou.

Omlouvám se že je krátká, ale bohužel to tak musí být. Už dlouho přemýšlím nad tímto příběhem a konečně jsem ho dotvořila tak, aby se i mě líbil. Samozřejmě doufám že se líbí vám a budu ráda když zanecháte hlas právě pro můj příběh :))Děkuju!