Karai - Pátek Třináctého

Probuzení

Daggeronovi mlčeli, dokud nedorazili před starou budovu, která se už z části rozpadala. Vymlácenými okny se proháněl vítr. Větve rostoucí dovnitř i ven se v něm divoce pohupovaly. Paul se krátce zašklebil, když se mu pochmurná atmosféra dostala pod kůži, ale vzápětí strhl pozornost na sestru. "Zase si to dělala, Ann," poznamenal, když vystoupili z auta. Nechápavě se zamračila. "Co?" Povzdechl si. "Slíbila si mi, že nebudeš myslet hluboko. Když s naší prací začneš myslet příliš vážně, moc do hloubky, jebne ti v hlavě. Unesou tě deprese a ty to víš," zabručel se strachem v hlase. Zamrkal. Najednou bylo něco jinak. Nějak špatně. "Máme dohodu. Nešťourej se mi v hlavě. Působil na mě pátek třináctého," položila mu ruku na rameno. Ucítila, jak se pod koženou bundou chvěje a zimou to nebylo. "Hej, co je s tebou, Paule?" původně chtěla jít z kufru vyndat svou tašku se zbraněmi, ovšem najednou se jí od něj nechtělo. Jejího bratra jen tak něco nerozházelo. Dělo se cosi opravdu zlého. Pomalu na ni upřel své tmavé oči. Byl v nich strach, jaký Ann viděla naposledy kdysi dávno. "Institut se probudil se všemi duchy minulosti, naše matka taky," vypadlo z něj.