Karai - Pátek Třináctého

Madam Daggeronová

O 15 let dříve
Ticho. Holé bílé zdi. Pach hniloby a desinfekce. Studená podlaha. V rohu malé příliš prázdné místnosti se k sobě choulily dvě děti. Menší chlapec plačtivě popotahoval. Dívka mu tiskla ruku a snažila se tajit před bratrem svůj strach. "Vím, že se bojíš, já slyším tvoje myšlenky," vykoktal. "Pak taky víš, že chci být statečná kvůli tobě," odpověděla. "Jsi statečná, silná v srdci, promiň. Máš strach kvůli mě," řekl vše, co z ní vyčetl. "Jsem ráda, že o tebe mám strach, znamená to, že mi na tobě záleží. Už nikdy se mi nehrab v hlavě, dohoda?" zamumlala tiše. "Fajn. Mluvíš jako velká," špitl. "Samozřejmě, že jo. Vždyť jsem velká. Umím číst," usmála se. "Dokážou dospělí vidět to, co já?" "Ne. Ty jsi jedinečný. A ať si ta hloupá mrcha říká, co chce, jsi úžasný," řekla nahlas. Vytěsnila strach a nechala na povrch vystoupit zlobu. Velké kovové dveře se otevřely. "Dneska jsi nějaká statečná, zrůdičko," ozval se ženský hlas. Dívka se postavila. "Chceš s tím něco udělat, bezcitná potvoro?" "A drzá," prudce dívku odstrčila. Zaměřila se na chlapce. "Pomůžeš své druhé polovičce, cvoku?" vyjela na něj. Při slově cvok sebou trhl, ale při pohledu na sestru pomalu vstávající ze studené podlahy se něco v něm pohnulo. Zvedl se ze země. "Myslíš, že se k nám můžeš chovat strašně, jen protože si naše matka?! Annie není žádná zrůda! Neschovává se za hloupé doktory, kteří slepě poslouchají rozkazy. Naopak je krásná statečná holka s citlivostí. Od ní by ses měla učit!" rozkřikl se na ni. Doktorka Daggeronová něco takového nečekala. Polekaně ucukla. Srdce se jí prudce rozbušilo. Ann si stoupla za bratra. Ruce mu položila kolem ramen. "Vidíš, nebojíme se tě. A neříkej Paulovi cvoku, nemůže za svůj dar!"