Karai - Pátek Třináctého

P. Daggeron

Vyšel do chladného večera ze starého skoro rozpadlého domu s malým chlapcem po boku. Na tváři mu hrál křivý úsměv a lehce pokukoval po vyjeveném chlapci. Obvykle tohle nedělal, ale rád pomáhal, když mohl. "Vážně si to udělal! Opravdu jsem viděl babičku!" zavýskl najednou. Teprve teď mu došlo, co se vlastně stalo. Jeho mrtvá babička mu popřála vše nejlepší a vysvětlila mu, že nemá být z její ztráty smutný. Znovu cítil její dotek na vlasech, ačkoliv jen studeným vánkem, ovšem díky tomu mohla paní Piperová odejít na druhou stranu a chlapci se udělalo lépe. Najednou byl veselý a co víc, mluvil. "Jsi úžasný. Jak tohle děláš? Jak přivoláváš mrtvé lidi? Jak dokážeš cítit jejich přítomnost?" Chlapec ho málem nepustil ke slovu. "Dave, tiše, někdo by tě mohl slyšet," zamumlal rozpačitě. Přes hlavu si přehodil kapuci a zakryl tak tmavé vlasy, aby se aspoň trochu schoval do sebe. V přítomnosti veselých lidí se necítil moc dobře. Nikdy nevěděl, co říct. Už se chtěl zase vrátit za svůj cynický ochraný štít, když vtom mu zazvonil mobil. "Jasně, jedu, ať mě sestři nabere. Souřadnice pošlu," zavrčel. Vracel se do práce a s tím i jeho úžasné vzezření. "Dave, domů trefíš, že jo?"