Karai - Pátek Třináctého

Dveře do temnoty

"To zvládneme!" Ann si umanula, že se znovu nenechá ovládnout strachem. Tvrdě bratra praštila do ramene, aby se koukal vzpamatovat. "Řekni to! Dělej!" Zmateně se na ni zamračil. "Co mám říct?" Pečlivě si urovnala klopy kožené bundy a odměřeně se na něj podívala. "To, co vždycky, než jdeme do fušky," vyndala z kufru tašku plnou zbraní a všelijakých udělátek. "Jak myslíš. Ty si šéf," zabručel, " 'My jsme Karai. Naše krev je tavenou ocelí, srdce sklem a duše pastí na démony. Strach neznáme a proto umřeme s úsměvem na rtech. Karai až do roztrhání těla, spálení duše!' Spokojená?" Usmála se. "Jo," přikývla. Prohlábla mu vlasy, do levé ruky vrazila scimitar s černým ostřím a latinskými výrazy zdobenou rukojetí. Pravá čepel Karai, agenta od "lovců duchů". "Snaž se ho tentokrát nezničit. Tak fajn. Pojďme zabít pár mrtvých," prohlásila vesele. Špatná nálada ji naprosto opustila. S pískáním vtancovala do budovy s taškou přes rameno. "Ach jo, to tvoje šílenství se vrací," zamumlal si pro sebe Paul a vykročil ke starým oprýskaným dveřím visícím na jednom pantu. Naposledy se ohlédl. Auto. Tak moc se do něj chtěl schovat. "Dělej, srabe!" ozvalo se zevnitř. Paul si povzdechl. "Taková radost nemůže být zdravá," zabručel si pro sebe. S těmi slovy konečně prošel dovnitř.