Karai - Pátek Třináctého

A. Daggeronová

Seděla na kraji střechy nejvyššího mrakodrapu ve městě a dívala se dolů. Hluboko pod ní se pohyboval svět. Auta. Lidé. Občas ptáci. Viděla všechno. Celý svět měla jako na dlani. Na chvíli si připadala neskutečně sama, ale zároveň i volná. Jakoby čas plynul mimo ni. Blond vlasy jí vlály ve větru. Líbilo se jí to. Svět jí na ten krátký okamžik přestal připadat krutý. Všechen stres i noční můry se vypařily. Postavila se a udělala krok kupředu. Od spadnutí jí dělilo jen pár milimetrů. Tady nahoře přestávala být drsňačka. Chtěla být normální a tady, na vrcholu nejvyššího mrakodrapu v okolí se všednosti nejvíc přibližovala. Uvědomila si, že už dlouho necítila takovou volnost. Roztáhla ruce. Ve větru ucítila závan moře. Viděla ho za horou moderních domů a džunglí mrakodrapů. Pomyslela si, že kdyby odešla ze světa, nikdo by si toho nevšiml, ale pak si uvědomila, jak hloupá ona myšlenka je. Svět, tak krutý plný plíživých stínů, o kterých normální lidé nemají ani tušení, ji potřebuje. Potřebuje ji Karai, nevinní lidé a hlavně člověk, který ji bude potřebovat, až do konce života. Opravdu na něj dokázala zapomenout? Na jediného člověka, co s ní vždycky zůstal, vždy ji podržel? Zavrtěla hlavou. Z dlouhého přemýšlení jí vytrhlo zazvonění telefonu. Zvedla ho. "Ano, tady A, jistě hned tam budu," prohlásila. Vzápětí si vzpomněla, na své předchozí myšlenky. Začervenala se. Bože. Muselo to být pátkem třináctého. Nikdy takhle hluboko nepřemýšlela. Proč taky? Nebyl důvod. Patřila mezi nejlepší Karai. A akce čekala. Zatnula zuby a její modré oči zdobila jen volnost, neústupnost a síla vzdorovat temným zákoutím, co na ní čekají.