Folklord

HENRY

Je fakt divný, dělat, že já a Theo jsme dlouholetí přátelé. Nevím, jak mu mám říkat? Wildrnes?  Theodor? Theo?

Amanda se za tou kytkou pořád otáčí a vystrašeně se rozhlíží. Sedíme totiž skoro uprostřed jídelny, všem prakticky na očích.

Moje hrouda - tak se tady na Folklordu říká šedé hmotě co dostáváme k obědu - se změnila na hranolky a kus salámové pizzy se sýrem. U stolu to zavoní ale i něčím jiným.

Theo má na talíři před sebou čínu, Amanda na to jen vyjeveně a i trochu hladově zírá.
Zatím co jím, Theo Amandu zvědavě až nechápavě sleduje přes obroučky brýlí.

No jasně, ona ani neví, jak by se z tý hroudy mohla normálně najíst tak, aby vypadala a chutnala jako jídlo.

Henry tohle znal, až na to, že věděl jak by měl hroudu přeměnit na jídlo. Problém byl ale v tom, že to nedokázal realizovat.

Zrovna ve chvíli, kdy Theo něco vysvětloval, vzduch naplnila vůně palačinek. Oba, obzvlášť Theo, po Amandĕ vrhli překvapený pohled.

"Tak jsem na to asi přišla" prohlásila silným hlasem do překvapeného ticha panujícího u stolu.

Potom, co se všichni ohromně zasmáli a Amanda se dost najedla, si připadali jako opravdoví přátelé. Dokonce i Theo a Henry.

Henry si vlastně nemohl vzpomenout, proč toho kluka tak neměl rád?

Theo si nasadil sluchátka.
Aha, tak pro tohle...

Rázně mu sluchátka srazil z hlavy až uvízly v ohbí krku.

"Jseš děsně anitociální!"

"Asociální když už..." obrátil oči v sloup, ale sluchátka zandal do školní brašny. Stejné, jakou měl i Henry. Stejnou, jako měla celá škola.

Školní uniformy se dělí podle ročníku. Do té doby, než si vás vybere jeden z jedenácti mistrů, což může jen do vašich patnácti.

To je limit, a když do té doby neprojevíte dostatečné nadaní...

Zkrátka se nedostanete dál a ročníky opakovat nemůžete . Krátce řečeno, tady na Folklordu už nemáte co dělat.

Henryho ani Thea si ještě nikdo nevybral. Ani Amandu a brzy jim bude patnáct...

Henry se rozhodl nedělat si s tím hlavu a radši se věnoval současnosti. Nemyslet by bylo nejlepší, pokusil se nemyslet.

"-vidět nějakou zeleň!" Poskakovala naléhavě Amanda když mluvila k Theovi.

"Zeleň? " koukl po Henrym jestli vnímá. Henry čekal co něj zase vypadne a nastražil uši.

"Tak fajn, ale musíme tiše" ostražitě se záškodník rozhlížel.

Takovouhle Theovu stránku nejspíš neznal nikdo. Možná jen jeho rodiče , napadlo Henryho. Ale to už ho ruka na zádech tlačila k pohybu tak dlouho, dokud se jí nepoddal a neprošel, né-li proběhl, nějakou učebnou.

Octli se v temné chodbě jakmile překročili práh dveří. Temno okamžitě na to skončilo a nahradilo jej ostré světlo co se jemu a Amandĕ vypálilo do sítnice - Theo (parchant jeden) zavřel oči.

"Ééé..." rozhořčeně se ozvali světlem oslepnení.

"Příště nás alespoň varuj! Au..." komentoval to Henry, ale odpovědi se mu nedostalo. Ani přitakání z Amandiny strany v které doufal.

Když se i Henryho zrak vzpamatoval a on usoudil, že lépe si už oči neprotře, rozhlédl se kolem sebe.
Svítilo slunce, někde bylo slyšet šumění vody, a vítr si jemné pohrával s vlasy, až jim všem vlály jako na plakátů nějakého akčního superhrdiny.

Henry už v zahradách párkrát byl, ale většinou se od nich držel dál. Jeho zkušenosti se stromy nebyly poněkud šťastlivé, nebo takové, na které by si jeden zavzpomínal, když mu je smutno. To ne, rozhodně ne.

Přestože zahrady několikrát navštívil a prozkoumal různé části, v téhle nikdy nebyl.
Byly tu stromy, keře šípku a nějaké rostliny které nejspíš zahlédl koutkem oka v učebnici ve skleníku, když si za ní schovával sešit na kreslení a nějaké rostliny

Nechci se omlouvat, ale vím, že musím. Omlouvám se vám.
Nechci říkat, věci jako "nestíhám". Možná jsem měla blok a možná mám blok celý život. Zkrátka potřebuju tak trochu urovnat pár věcí, jako třeba sebe samu. Vím, že tenhle příběh čtou asi tak dva lidi, přesto smýšlejte  i nade mnou jako nad člověkem, puberťačkou a šprtem kterým jsem. Amen...