Folklord

Amanda Mondebereová

Amanda běžela lesem a snažila se neohlížet se za sebe. Do obvykle rovných, pod lopatky spadajících vlasů havraní černi se jí motali všelijaké větvičky, jak probíhala noční krajinou. Jejím jediným společníkem byl couvající měsíc, který ale taky zanedlouho zmizí pod náporem temných mračen. Zastavila se, aby popadla dech. Na takové běhání, k tomu ještě po lese, nebyla ani trochu zvyklá. Otočila se za sebe aby se ujistila, že je sama, v tu chvíli ale uslyšela praskání větviček, jako by někdo chodil kolem ní v minimálně osmimetrové vzdálenosti. V tu ránu ji špičky u bot ozářil ostrý svit baterky. Byl to jen mžik, než baterka znovu začala prozkoumávat okolí, ale tento okamžik Amandě bohatě stačil na to, aby se co nejrychleji vydala dál. Snažila se běžet co nejtišeji. Nechtěla, aby ji chytli, už ne, znovu už ne. Ty stvůry z nápravného ústavu mají v mozcích vymyto, snad jako by přiletěli mimozemšťani a vsugerovali jim tak kruté myšlení, až tak nelidsky se chovali.

Baterka za ní pořád svítila, dokonce se zdálo, jakoby si ji její vlastník všiml. A moment na to se doopravdy ozval šramot vycházející z vysílačky kterou měl, muž, jak se Amanda později dovtípila, u sebe.

"Mondebereová stuje! Mondebereová!" To určitě, pomyslela si Amanda a i když znovu ztrácela dech, přidala na rychlosti.

A pak se to stalo. Kolem Amandiny hlavy něco prosvištělo. První její myšlenka byla, že ji snad chtějí dostat za každou cenu, ať živou či mrtvou. Pak ale tuhle poplašenou myšlenku zahnala a znovu se pokusila uvažovat racionálně. Běh v před, ano, to je správně. Nic těžkého, pomyslela si. Není na tom nic těžkého Amando, opakovala si jako mantru v mysli pořád dokola, možná až moc usilovně protože zakopla ve své nepozornosti. Ve vzduchu udělala menší kotoul až se jak široká, tak dlouhá rozplácla s dutou ránou o zem pokrytou jehličím.

Její pronásledovatel- běžec -se přibližoval, než se zastavil úplně. Amanda si třela bolavou nohu.

Probrala ji až střela u jejího levého ramene. Překulila se přes pravý bok za nejbližší kámen ke kterému se zády přitiskla. Nad hlavou ji svištěly střely až si jedna z nich našla cestu do kmenu nedalekého smrku, odhadovala.

Byly to šipky! Šipky! Chtěli ji uspat, ne zabít... Ta myšlenka byla stejně nelidská, jako všechno od lidí v záchytném ústavu. Super, nejen že se cítí jako nejhledanější zločinec v zemi (což ji bylo mimochodem jedno), ale ke všemu si připadá jako zvěř na honu.

Musela odsud a to rychle, jinak se její okupovatel přiblíží natolik, aby ji mohl chytit.

Tak jo, jediná možnost- běžet vpřed, uvažovala.

Zhluboka se nadechla a připravila se na útěk a možný zásah tou blbou šipkou. Tři, dva jedna- a Amanda prudce vyběhla.

Šipka ji zasáhla do ramene a přestože zásah brala v úvahu, zaskočilo ji to, ale donutila se neohlížet a běžet dál. Pronásledovateli nejspíš po chvíli došel dech i šipky. Díky bohu za líný policajty, děkovala v duchu Amanda. Jednoho problému v podobě lapka s jedovatými šipkami se sice zbavila, ale co jí zůstalo, byla právě ona jedovatá šipka.

Doběhla na mýtinu a s prudkým zastavením, co se neobešlo bez zavíření jejích černých vlasů a spadnutí ji její černé ofiny do uhrančivých černých očí se ze všech sil snažila popadnout dech.

Tenhle běh si vyžadoval veškeré vypětí jejích sil, zkrátka, zopakovat si to rozhodně nechtěla.

Zvedla hlavu a téměř ihned se setkala se smaragdově zelenýma očima nějaké holky. Měla rudé a husté, ale opravdu hodně husté kratší vlasy. Byly tak husté, až jí ve své délce dělaly kolem hlavy zhruba osmicentimetrovou auru. Vypadalo to, jakoby měla hodně měkkou, zrzavou, huňatou helmu, hřívu nebo sytě rudou svatozář. Zkrátka a dobře, Amanda nikdy nic podobného neviděla.

Chvilku na sebe ty dvě vyděšeně zíraly, než se rozběhli, obě se záměrem uniknout ze společnosti té druhé. K jejich smůle obě běžely proti sobě, ač nevědomě, přesto. A přesto se v polovině své cesty srazily.

V mžiku se Amanda vyhrabala na nohy a běžela dál, ani se nesnažila ohlédnout. Bylo ji to z celého srdce jedno.