Utíkala jsem až domů, aniž bych se ohlédla, rychle jsem zamkla dveře a skácela jsem se na zem v kuchyni. Začala jsem brečet a promítala jsem si v hlavě, co se všechno stalo. Po chviličce jsem si uvědomila, že je se Sofii konec. Vyčítala jsem si, že jsem ji tam nechala. Mohla jsem něco udělat.
To jsi tak sobecká Kate? Je to tvá sestřenka!
Utřela jsem si slzy, pootevřela jsem dveře a vykoukla ven. Nikde nikdo, ani slechu a vidu. Dodávala jsem si odvahu, abych se šla kouknout zpátky, jestli tam nenajdu Sofii. Třeba jsem ji ve spěchu neviděla. Udělala jsem chybu, že jsem ji tam nechala...
Šla jsem k budově a zahlédla jsem bezvládně ležet tělo u popelnic. Byla to Sofie. Měla roztržené tričko a sundané, do půlky stehen, kalhoty.
"Sakra, co jí to dělali?", pomyslela jsem si. Rozběhla jsem se a začala ji hmatat po tepu. Nic, vůbec nic. Křičela jsem: "Ne! Ne, ne Sofií prober se! Nesmíš mi to udělat, nesmíš mě opustit, sakra nesmíš! Co řeknu rodičům?", rozplakala jsem se. Sofii jsem nandala kalhoty, opřela jsem se o zeď a začala jsem prosit, ať se mi vrátí. Po hodině mě našli policisté a rodiče, jak sedím u bezvládného těla mé sestřenky a hladím ji po vlasech. Nemohla jsem si připustit, že je mrtvá. Mohla jsem to být já. Proč ona, proč zrovna Sofie a ne já.
Druhý den za mnou přišla mamka, aby mě probudila. Byl to přece jenom náročný večer. Ještě dneska mě čeká výslech s policisty. Šla jsem se osprchovat, protože jsem včera padla do postele hned, jak jsem přišla.
Když jsem došla do kuchyně. U stolu už byl otec a sestra, ani jeden z nich nemluvil, jen dojídali snídani. Já ani neměla chuť nic jíst, vzala jsem si jen pomerančový džus. Otec nás pak vezl do školy, teda aspoň jsem si to myslela. Nakonec jsme zastavili u policejní stanice a to už jsem věděla, co se bude dít. U policie jsem strávila celé dopoledne. Domů mě nikdo nemohl odvést, tak jsem šla sama. Docela jsem se bála. Po každých pěti metrech jsem se otáčela, i když byl všední den, přišlo mi to stejné.
Dalších pár dní mě rodiče nepouštěli do školy, než byl teda pohřeb. Asi nechtěli, abych se trápila. Přeci jenom jsme spolu chodili do stejné školy. A navíc ve škole by mi jí spousta lidí připomínalo.
V den pohřbu jsem s celou moji rodinou moc nemluvila. Sestra se snažila trochu rozvířit tlak v místnosti, ale moc se jí to nepovedlo.
Nesnáším pohřby a navíc své rodiny a blízkých...
ČTEŠ
Don't say it!
Romance"Neříkej to!" Je povídka zároveň příběh o jedné dívce, která nevěří už ničemu. Tuhle povídku jsem už psala, ale rozhodla jsem se ji publikovat i tady. Kdyby se někdo zajímal víc, tak na asku to najdete pod názvem Nezajimaveprovas, ale být Vámi tak...
