Don't say it!

#3

SOUČASNOST...

"Kath vstávej, slyšíš, vstávej", volá na mě mamka. Mezitím mi do pokoje vtrhla sestra, že si vezme jen mikinu a hned vypadne.
Vstala jsem a šla do koupelny, teprve teď jsem si všimla, že jsem spala oblečená. Osprchovala jsem se a šla jsem si obléct něco normálního jako černé slim džíny a šedivé dlouhé triko s koženou bundu. "Notak, Katelyne. Pojď už konečně dolů!", už z rozčílení řvala na mě mamka. Vzala jsem si tašku a běžela jsem do kuchyně. Hodila do tašky svačinu a utíkala ven na bus. Málem mi ujel, ale stihla jsem to. Udýchaná jsem si sedla na sedačku a zkontrolovala jsem, jestli jsem si něco nezapomněla doma.

První školní den od smrti Sofií, byla normálka, prostě jako každý školní den. Šla jsem ke své skříňce a najednou do mě někdo strčil."Kurňa, co je sakra.", vykřikla jsem a otočila se, kdo to byl. Přede mnou stal vysoký štíhlý kluk s tmavými na krátko ostříhanými vlasy, kaštanovýma očima. Na sobě měl kostkovanou košili a upnuté tričko, které mu rýsovalo krásně vypracované tělo, ale připadal mi povědomý jeho postojem. "Tak promiň", ušklíbl se. "Dobrý, ale příště si dávej větší pozor."

Usmál se a podal mi ruku. "Jasně, mimochodem jsem Lukas", ucukla jsem. Nevěděla jsem jak zareagovat, ale pak jsem najednou řekla: "Aha, já jsem Kath", otočila jsem se a kráčela jsem ke své skříňce. On odešel. Uplynulé hodiny jsem přemýšlela, odkud ho znám, že mi je povědomý, ale pořád jsem nemohla přijít na to, odkud ho znám.

Když pomalu končila hodina biologie, tak se nás ptala učitelka, co jsme za tuhle hodinu probrali. Já samozřejmě nevěděla co, protože jsem přemýšlela nad tím novým klukem. Poslední minuty hodiny byly pro mě utrpením, ale hodina konečně skončila. Vycházela jsem z učebny a najednou hlásili ve školním rozhlasem: "Katelyne Harrowová, okamžitě se dostavte do ředitelny!". Zrychlila jsem, abych byla co nejdřív v ředitelně, a v duchu jsem si říkala:

"No výborně, to se ti povedlo... Co si zase provedla"

Úplně znechucená jsem došla k ředitelně. Sekretářka mě zavedla do ředitelny.
"Slečno Harrowová sedněte si prosím.", ředitel ukázal na volnou židli vedle jedné dívky.

"Ta je určitě nová, schválně"

S úsměvem jsem si sedla. "Takže proč jsem Vás sem pozval, slečno Harrowová... 'zakuckal se'... tedy jsem Vás chtěl požádat, jak jsem už říkal na konci minulého školního roku, máte u nás menší minus a teď bych byl rád, abyste tady slečně Reymontové ukázala naší školu.", pousmál se a založil desky, které měl na stole. Koukala jsem jako vyoraná myš. Čekala jsem, že bude pan Rocson pokračovat, ale nic se nedělo. Tak jsem vstala, na tu novou dívku jsem se letmo pousmála a šla jsem směrem ke dveřím k recepci. Pan Rocson ještě chvilku hovořil s tou dívčinou a pak šla za mnou. Musím uznat, že měla něco do sebe. Byla docela vysoká a hubená, na sobě měla všechno černé a rudé dlouhé vlasy zapletené do copu. "Ahoj jsem Violetta, ale říkej mi Vio. Myslím, že jsme se ještě nepředstavili.", řekla mi s úsměvem a podávala mi ruku. Docela mě zaskočilo to její gesto. Už pár let jsem uzavřená do sebe a nějak se ani s nikým moc nekamarádíčkuji, ale odhodlala jsem se a podala jsem ji ruku. "Ahoj. Já jsem Katelyne, ale stačí Kath".

Po škole jsem ji provedla celkem rychle. Stejně na naší škole není nic zvláštního. Jen je tady víc lidí, co se bojí s někým mluvit a jsou uzavření do sebe, speciálně já, ale dřív jsem taková nebývala. Chvilku jsme jen koukali po chodbě a pak jsme si šly každá po svých. Já měla co dělat, abych stihla autobus...

Pro dnešek končím se psaním, ale zítra dodám ještě další dvě. Pak pár dní dlouho nebude nic. Doufám, že se Vám to aspoň trochu líbí. Budu ráda za názory. Děkuji.

Vaše EveLaynee