Don't say it!

#4

Musela jsem stihla bus, jinak bych šla pěšky nebo čekala na bus dvě a půl hodiny. Samozřejmě Katelyne, nestihla si to. Rozčilená jsem šla po ulici a najednou na mě někdo zatroubil. Rozhlédla jsem se,pak jsem uviděla černé ford mondeo. Koukala jsem se přes sklo, ale nikoho jsem neviděla, protože se odraželo na kapotu auta slunce, tak jsem to nechala být .Najednou někdo najel na obrubník, zaskřípaly rámy z kraje dveří a slyšela jsem šílené brzdění.Někdo na mě zavolala" Hej Katelyne, nechceš svést?" Nedůvěřivě jsem se otočila a šla směrem k autu. Musel to být někdo ze školy, protože neznámí člověk by mě neznal jménem a navíc jsem nebyla ani ne deset metrů od parkoviště u školy. Pořád jsem, ale nevěděla kdo by to mohl být. Z ničeho nic se otevřeli dveře u spolujezdce.

Sakra Katelyne nebuď hloupá, vždyť sis slíbila, že k nikomu neznámému nenastoupíš.

Nedůvěřivě jsem se sklonila k řidičovi. Koukla jsem se na kluka co sedí u volantu, dost mě to překvapilo, že jsem viděla jeho. Toho nového kluka, se kterým jsem se srazila u skříněk. Je docela divné nastoupit k někomu neznámému, na kterého myslíš celý den, teda o kterém uvažuješ jestli jsi ho už v minulosti neviděla. "Nechceš někam svést?"řekl mi s úsměvem ve tváři.

Dřív jsem bývala pro kluky anonymní a neviditelná.Kdyby byl google kluk nenašel by mě a ani kdyby jsem byla desetipatrový dům,žádná pecka co? Středo-školáčka s pocitem méně cennosti. V duchu jsem jsi říkala, když jsem nastupovala.

"Tak kam to bude? "Zeptal se mě. Usmála jsem se a šahala jsem pro pás."No.."nechtěla jsem, aby věděl kde bydlím, tak jsem mu řekla nějaké místo poblíž."Ke knihovně".Zasmál se a pokrčel rameny, zařadil a vyjel.Celou dobu bylo ticho, pak až jsme dojeli ke staré gotické stavbě s nápisem Městská Knihovna, jsem se aspoň odhodlala něco říct, ale nebylo to moc inteligentní. "Takže, ty budeš asi na škole novej, co? Minulý rok jsem tě na škole neviděla."Pousmála jsem se a čekala co mi odpoví. Místo toho vystoupil a šel ke dveřím spolujezdce,otevřel mi dveře. Usmál se na mě a podal mi ruku.

Ohh jaký gentleman. "No když nad tím tak přemýšlím, jo jsem tu novej." řekl a já za pomoci Lucase vystoupila až tak nešikovně,že jsem ho malém praštila taškou. Tak jsem radši spěchala ke knihovně ,a když jsem se otočila on tam jen tak stál opřenej o auto. Usmála jsem se na něj a pak spěchala dovnitř. Když jsem vcházela do knihovny, kde jsem byla naposledy,když mi bylo 14.Dost se to tam změnilo. Udivilo mě , že kde byli počítače, tak tam teď stála informační dotykový panel, jako to známe z obchodů. Jak jsem se rozhlížela, tak jsem si ani nevšimla, že už odjel. Což bylo pro mě znamení jít domů. Nebylo to až tak daleko, ale mohla jsem si vybrat třeba obchoďák ten byl blíž k nám než knihovna. Když už jsem v knihovně, můžu si aspoň půjčit knížku, kterou máme mít jako povinnou četbu na tento měsíc.

Po nějaké době jsem konečně došla domů a vyčerpáním lehla zase oblečená do postele. To byl sakra den. Horší to být nemohlo. Pořád jsem přemýšlela,co si mám vymyslet, abych nemusela jít zítra do školy, protože se mi tam fakt nechce. Dneska to byl i tak dlouhý den.

-------------------

CrrrCrrr...blbej budík. Šmátrala jsem po budíku,aby už přestal zvonit. Různě jsem se převalovala po posteli,až jsem z ní spadla dolů. "Kruci" šla jsem se obléct a nasnídat, kupodivu dneska jsem stíhala až moc dobře. Když jsem šla do kuchyně mamka ze sestrou se něčemu smáli. "Co je? " Nechápala jsem čemu se to tak smějí. Dál se smáli."Hej, tak co je? "Už mi to připadalo směšné. "Nebuď tak chladná Kath." řekla sestra a zachichotala se, přitom si upravovala vlasy. "Elizabeth, kolikrát jsem ti říkala nečesej se u jídla a v kuchyni." upozornila sestru mamka.Sedla jsem si ke stolu a vyplázla jsem na ségru jazyk a nandala jsem si müsle s mlékem. "Včera jsem slyšela od Ter, že tě volali do ředitelny. Určitě zase podpalila záchodky. "Elis se zase snažila být vtipná, ale už mě to ani nepřekvapilo. Nekomentovala jsem to a šla na bus.

Na moje obvykle místo v autobuse si sedly nějaké dvě spolužačky Elis, asi čekaly na ni. Tak jsem si sedla do předu a poslouchala blbé kecy šprtů, jak je štve život. Cesta byla docela dlouhá. Myslela jsem si, že nikdy neskončí,ale když jsem vystupovala, byla jsem celkem ráda. Na parkovišti jsem zahlédla Violettu, kterou jsem včera provázela po škole,jak přijíždí v jak jinak černém Chevrolettu SII asi z r.1982. Rozhodla jsem se za ni jít, kde zaparkovala.

"Zdarec" pozdravila mě s vysmátým úsměvem a vzala si tašku ze zadního sedadla.Šly jsme mlčky do školy. Chtěla jsem jít už po svých, připadala jsem si divně, že jdeme potichu vedle sebe ke skříňkám. Docela mě překvapilo, že měla skříňku vedle mně.