VADIM a já?!!... (~FF of VADAK~)

#5

Vzala jsem notebook a šla s ním k posteli. „A kde budu spát?“ zeptal se mě zvědavě Vadim. „V obýváku...“ podívala jsem se na něj s výrazem "jako vážně?". „Ale notak...“ šel blíž a blíž. „Vadime už toho nech!“ ...už jsem se naštvala... „ Ty fakt nepochopíš že je mi to nepříjemný?! Nepochopíš že chci mít svoje soukromí?! Nebo že na to jdeš moc rychle?! Zamysli se nad tím vším!“ už jsem to v sobě nemohla dusit... „Ale... Já... Tě miluju!!“
„Váďo... Já k tobě taky něco cítím... Ale... Bojím se.“
„Čeho prosimtě?“
„Zrady...nevěry...a...faninek... Jsi slavnej a k tomu hezkej a vtipnej! Jde po tobě každá druhá holka...“
„Ale já jinou nechci...“
„Máš na lepší!“
„Lepší neexistuje!!!“
„Ty jsi ale vtipnej...“
„Nedělám si srandu...“
„Váďo, já tě strašně miluju, ale nemůže to tak pokračovat... “
„Teď si ze mě děláš srandu ty že? Doufám...“
„Né nedělám...“
„Prosím dej mi šanci... Já tě opravdu moc miluju!“
„Tak mi to nějak dokaž...“
„A jak sakra?!“
„Nevím... “
Seděl vedle mě na posteli a zvláštně se na mě díval. Nejspíš přemýšlel nad tím vším... Jako já. Oči odvrátil na druhou stranu ale po chvilce zopakoval první krok.
„Co je?!“ stoupla jsem si. Zdálo se mi to už divný.
„Nic...“ stoupnul jsi přímo naproti mě.
Najednou mě vášnivě políbil.
„Váďo...!“ vydechla jsem.
„Nemluv...“ zacpal mi pusu svím jazykem. Stáli jsme blízko postele a vášnivě se líbali... Co myslíte že se stane pak? To už všichni víme. Svalil mě na postel a sundal mi tričko. Tento krok jsem udělala taky... S oblečením to tak pokračovalo do té doby až jsem na sobě neměla vůbec nic. Všechno oblečení se válilo po zemi.

Až to všechno skončilo, zeptal se mě na otázku „Budeš brát toto jako důkaz k tomu že tě miluju?“
„Ano...“ nesměle a rychle jsem odpověděla.
Pak jsme si pustili na notebooku simpsonovi, a polonahý pod jednou peřinou jsme se mazlili. Ležel na boku u zdi a jednu ruku měl pode mnou a tou druhou mě objímal.
„Tohle beru jako mega velký důkaz!“
mrkla jsem na něj, a on mě na oplátku políbil.  Poté jsem zaklapla notebook a společně jsme usínali.

Vzbudila jsem se v 7:06  a Vadim ještě spal. Celou noc mě objímal. Nepustil mě. Sakra! Už nejsou prázdniny!!
„Lásko vztávej!“ začla jsem lechtat Váďu. „Tak lásko, jo?“ zachychotal se. „Na vtípky nemáme čas! Je 7:10!!“
„To nestihneme...“
„Počkej... Co je dnes za den?“ podívala jsem se na něj s takovím tím zamyšleným výrazem.
„Pátek...“
„Pátek!!“
„A co jako?“ zase nahodil ten svůj výraz 'jako vážně'.
„Škola nám začíná až v 10!!“
„Óoo... Máme ještě čas...“ měl z toho strašnou radost. Šel ke mě a zeptal se mě „Už spolu chodíme oficiálně?“
„Vždyť se známe jen pár dní...“
„A to vadí? Ty mě snad nemiluješ?“ vyprsk smíchy a já sním. „Celou jsi mě poprskal..,“ Ach ty záchvaty smíchu. „Jasně že miluju!“
„Tak co váháš?“ ani nedořekl š a už jsem ho políbila. Chytla jsem ho za levou ruku a táhla jsem ho do obyváku.
„Tady si sedni a ani se nehni. Zatím přichystám snídani. “ přikázala jsem mu. „Ale noták... Jdu ti pomoct.“
„Ne... Já sama.“ odsekla jsem mu s úsměvem.

Po 20ti minutách bylo konečně vše hotovo. Připravila jsem mu takový menší obložený talíř. Sobě jsem si udělala takovou tu 'zdravou' snídani.
„Dobrou chuť Step. “ popřál mi a k tomu mi dal chuť. „Dobrou.“ oplatila jsem mu to.

Jak jsme se nasnídali, šli jsme se hned nachystat do školy. Já jsem se namalovala, převlíkla a učesala. Zatím co Vadim to měl o hodně jednoduší a jen se převlékl. Zuby jsme měli vyčištěné už před snídaní, takže jsme už mohli jít. Bylo teprve 9:30, takže jsme stíhali perfektně.

Po 10ti minutách jsme už stoupali po schodech, přímo do hlavních dveří školy. „Tak jsme tady! Čas máme super, takže si můžeme ještě jít sednout do bufetu.“ nabídla jsem Váďovi. „To je suprovej nápad!“ zasmál se. Naše kroky pomalu směřovaly do bufetu.
„Prosím 1 koblich. “ obědnala jsem si. „Mně prosím taky.“ opičil se Vadim.  Paní prodavačka nám to dala a my jsme zaplatili. „Zaplatím to za tebe...“ nabídl mi Vadim. „Ani náhodou!“ koukla jsem se na něj. „Ale noták...“
„Ne, ale děkuju.“ slušně jsem poděkovala a odmítla. „Pojď si radši sednou.“ přemluvila jsem ho a šli jsme si sednou ke stolu. Vybírání stolu jsem nechala na Vadimovi. Vybral stůl u okna na pravé straně.
„Vybral jsi hezký místo!“ pochválila jsem ho. „No jo, jsem nejlepší.“ svým spůsobem přijal pochvalu. „Haha dobrej vtip.“ zasmála jsem se. „To není vtip!“ Oba jsme se začali smát. Ostatní se na nás dívali tím pohledem, jestli jsme vůbec normální. A já se na ně dívala s pohledem 'jo jsme!' . Jasně že se ke mně přidal i Vadim.

Po 15ti minutách jsme už vycházeli z bufetu a šli jsme ke skříňkách. Vadim si to pochodoval jako pán.

Pokračování příště...

Doufám že se vám tahle kapitola líbí a ještě jednou se omlouvám, že dlouho nic nevyšlo, ale jednoduše nemám čas...

Vaše ~Barča~