Za štěstím - HP fan fiction (2009) (COMPLETE)

17. část - Žádné sovy, žádné zprávy

"Určitě nepřijde."
Madelaine Weasleyová seděla na své posteli vedle hromady knih historie, učebnic zaklínadel a příruček o kouzelných tvorech, kterými se zájmem listovala od té doby, co se naučila číst, a zasklené oči upírala do svých spojených dlaní. 
Její matka jí zlehka zvedla bradu, takže ji přinutila, aby se na ni podívala, a řekla: "Přijde." Vzpomněla si při tom na své vlastní pochybnosti, které jí před bezmála dvanácti lety bránily v tom, aby se svým manželem Ronem měla dítě. Ale Madelaine byla velice šikovné děvčátko a dělala rodičům tolik radosti, že nebylo pochyb, že Hermioniny obavy jí jen bránily v bezmezném štěstí. 
"Nikdy jsem nic pořádného nevyčarovala," zasténala Madelaine a stočila se do klubíčka.
"A co tehdy, když jsi zachránila Fredericu před pádem při hře famfrpálu?" připomněla jí vlídně Hermiona a pohladila dcerku po tváři, která byla navlas stejně pihovatá jako Ronova. "Vykouzlila jsi pro ni záchrannou síť, ani jsi nevěděla, že to umíš. Jsi přirozený talent."
"To byla náhoda. Navíc je to tak primitivní kouzlo." Madelaine obrátila oči v sloup.
"Divila by ses, kolik kouzelníků, kteří už v Bradavicích studují, by mělo co dělat, aby se jim to vůbec podařilo!"
"Opravdu?" povytáhla Madelaine obočí a zatřásla hlavou s vlasy, které byly zrzavé jako Ronovy, ale husté jako Hermioniny.
"To si piš. Budou tam dokonce i děti, které ani nevěděly, že patří do našeho světa. Takže se rozhodně nemusíš trápit s tím, že bys byla pozadu."
"Takže si vážně myslíš, že dostanu dopis z Bradavic?"
"Jsem si tím jistá," přikývla Hermiona. "Ale i kdyby se to náhodou nestalo, stejně na tebe budu moc pyšná. Jsi moje chytrá holčička." Natáhla se, aby Madelaine objala, ale ta zvedla ruce na obranu. 
"Objímání bude, až mě přijmou," prohlásila tak rezolutně, až bylo s podivem, že je jí teprve jedenáct. "Ještě si budu chvíli číst," dodala a zvedla z hromady knih Dějiny bradavické školy. Hermioniny rty se rázem roztáhly do nostalgického úsměvu.
"Tak dobře," přikývla. "Nechám tě už být, ale ne že si budeš zase číst až do půlnoci. Přijdu tě zkontrolovat," pohrozila dceři, protože moc dobře věděla, že je stejně vášnivá čtenářka jako ona sama.
"Ale mamiiii," zakňučela Madelaine. 
"Dobrou noc," popřála jí Hermiona a odešla do obývacího pokoje, kde našla Rona. 
"Jak jí je?" zeptal se, poněvadž správně tušil, že se Madelaine trápí tím, že její dopis ještě nedorazil.
"Bude v pořádku."
"A tobě?" 
"Víš, měla bych ji ráda pořád stejně, i kdyby ji nepřijali. Chci říct, mudlovské školy jsou taky na úrovni, třeba Oxfordská univerzita..."
"Hermiono," zarazil ji Ron s úšklebkem. "Je jí teprve jedenáct. To, že ty jsi musela mít vystudovanou i mudlovskou univerzitu, neznamená, že to musíme naložit i na Madelaine. Ne každý je takový blázen," uchechtl se.
"Já vím," odsekla Hermiona trochu popuzeně, i když doopravdy se neurazila. Ron měl samozřejmě pravdu, bylo od ní trochu šílené, že chtěla mít i mudlovské vzdělání, ale nakonec si ho nedokázala odepřít. Navíc, ta hrdost ve tvářích jejích rodičů, když jim oznámila, že se přihlásila na Oxford, byla nepopsatelně krásná. "Jenom se tím snažím naznačit, že její budoucnost nezávisí nutně na tom, aby ji přijali do Bradavic. Vím, že bude úžasná, ať bude dělat cokoliv."
"To rozhodně bude," přitakal Ron smířlivě. "Ale vždyť přece už pár kouzel udělala. A umí létat na koštěti. To přece znamená, že je čarodějka, nebo snad ne?"
Hermiona jen vzdychla. "Ano. Určitě."
Najednou byla z té konverzace hrozně vyčerpaná, tak Ronovi sdělila, že si jde lehnout. Když pak však ležela v posteli, nedokázala zamhouřit oka a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby Madelaine do Bradavic skutečně nevzali. Dokázala by se s tím smířit? Co když ztratí motivaci k učení, když se nebude moct učit magii, kterou tolik zbožňuje? A jak se bude tvářit pokaždé, když půjdou na návštěvu k Harrymu a Ginny, a tam se uvidí s Fredericou, která jde v září do druhého ročníku?
Neustále se převalovala v posteli a pokoušela se vypnout mozek a usnout. V dětském pokoji, který byl přes zeď, dělala Madelaine totéž. A pak, asi o deset minut, vrzly dveře ložnice a na jejich prahu stála Madelaine. Nemusela nic říkat. Hermiona nadzvedla přikrývku a Madelaine se schoulila vedle ní. V přítomnosti té druhé se obě rychle uvolnily a po chvíli se z ložnice ozývalo jejich pravidelné oddychování.

xxx

Další den přijela na návštěvu Lenka Láskorádová. Madelaine měla tetu Lenku velmi ráda a Lenka si zase nesmírně oblíbila Madelaine. Říkala o ní, že je zvídavá jako její maminka, a vždycky její zvědavost s radostí podněcovala nejrůznějšími historkami ze světa čar a kouzel, které každému zaručeně musely připadat potrhlé, ale Lenka je podávala s takovou přesvědčivostí, že Madelaine ani jedinkrát nezaváhala o jejich pravdivosti.
Dnes však Madelaine zůstala zavřená ve svém pokoji a odmítla se jít s tetou Lenkou, jak ji oslovovala, pozdravit. Byla si sice vědomá toho, že se chová nezdvořile, ale představa, že jí Lenka začne zase vyprávět o nějakých prapodivných stvořeních a ona tam bude jen sedět, poslouchat a modlit se, aby oknem dovnitř vletěla sova s dopisem, ji držela nespolečensky zavřenou v pokoji. 
Hermiona tedy přivítala Lenku sama, protože Ron byl ještě v práci. Nějakou dobu si jen povídaly o bezvýznamných věcech, pak však Lenka vycítila, že je její kamarádka rozrušená, a empaticky se otázala, zda je v pořádku.
"Mám jen starosti," mávla Hermiona rukou, jako by o nic nešlo, přestože ji to už několik dní v kuse sžíralo. 
"Zase sis toho na sebe vzala moc, viď," prohodila Lenka. "Nechápu, jak můžeš vedle svého života v čarodějném světě vést literární kroužek pro mudly." Ukázala na Pýchu a předsudek od Jane Austenové, která ležela na konferenčním stolku. 
"Čtení je důležité!" ohradila se Hermiona. "A nevzala jsem si toho na sebe moc."
"Takže to není jako tehdy ve třeťáku, když jsi potřebovala obraceč času, abys mohla stíhat všechno, co jsi chtěla?" popíchla ji Lenka.
"Z toho už jsem vyléčená," ohrnula Hermiona ret. "Tak jako tak, nejsem to já, kdo má problémy. Jde o naši Madelaine."
"Co je s Mads?" vylekala se Lenka a její už tak široké oči se ještě rozšířily. 
"Pořád ještě čekáme na dopis z Bradavic," přiznala Hermiona.
Lenka na ni chvíli hleděla, pak se její tvář najednou zkřivila něčím, co u ní nebylo příliš časté, a sice nefalšovaným hněvem. Potom zničehonic zasyčela: "Já toho Nevilla namouduši zabiju!"
S takovou reakcí Hermiona doopravdy nepočítala. "Ehm, cože?" vyhekla zmateně.
"No, totiž... Neville měl takovou radost, když se k němu doneslo, že Mads přijali do Bradavic, že uprosil ředitele, aby jí mohl ten dopis doručit osobně... Sliboval, že se u vás zastaví, ale nakonec na to nejspíš zapomněl... No jo, jak se říká, žádné sovy, žádné zprávy... Hermiono, moc se za něj omlouvám, vím, že se zlobíš, ale on je zkrátka takový..."
Hermiona však nikdy neměla ke vzteku dál. Bylo jí, jako by na ni někdo vysypal kbelík ryzího štěstí. Celá tvář se jí rozzářila. "Takže Madelaine bude studovat v Bradavicích!" vypískla vzrušeně tak nahlas, že to slyšela i Madelaine, která ve svém pokoji úporně listovala Dějinami bradavické školy a snažila se najít kapitolu, kterou ještě nezná nazpaměť, bylo to však marné, jelikož je znala všechny. Okamžitě přiběhla za nimi a křičela: "Můj dopis je tady?"
"No, ještě ne úplně," řekla Lenka provinile. "Ale vím určitě, že jsi přijatá do Bradavic," oznámila jí. "Neville mi to řekl."
Madelaine pár vteřin stála na místě jako přimrazená a vstřebávala tu informaci, na kterou tak dlouho čekala, a pak impulsivně Lenku sevřela v pevném objetí a rozbrečela se štěstím.
"Tak moment!" vložila se do toho Hermioně. "Myslím, že to objetí jsi slíbila mně!"
Madelaine se zasmála, pustila Lenku a přivinula se k Hermioně. "Půjdu do Bradavic!" zazpívala matce do ucha.
Najednou to znělo tak samozřejmě, že ani jedna neměla ponětí, jak o tom vůbec mohly pochybovat.