Za štěstím - HP fan fiction (2009) (COMPLETE)

18. část - Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak

Ačkoliv se nad většinou Londýna snášel tíživý šedočerný mrak, který kropil všechny chodce, auta, dvoupatrové červené autobusy i nablýskané černé taxíky vydatnou dešťovou sprchou, Příčná ulice byla zalitá leč slabým, tak přece jen příjemným slunečním světlem. Všude tu byla spousta kouzelníků a čarodějek - aby taky ne, když první den školního roku se blížil a mnoho rodin vzalo své školáky na nákupy všeho potřebného pro studium v Bradavicích. K těmto rodinám patřili samozřejmě i Potterovi a Weasleyovi.
"Tati, pojďme se podívat na košťata, prosím!" škemrala dvanáctiletá Frederica, která visela Harrymu na rukávu jeho tmavozeleného hábitu.
Její otec se nenechal dlouho přemlouvat, a ostatně i Ginny měla košťata ráda, takže svolili, že vyrazí do obchodu s potřebami pro famfrpál. To se však nezamlouvalo malé Madelaine Weasleyové.
"Mamiiii, já chci do Krucánků a Kaňourů!" ozvala se nespokojeně. "Učebnice jsou důležitější než nějaká košťata," dodala polohlasně, aby ji slyšela jen její matka, protože věděla, že s Hermionou budou na stejné notě.
"Však se můžeme rozdělit," řekla smířlivě Hermiona, popadla Madelaine za ruku a přátelům řekla, že se sejdou o hodinu později na zmrzlinu u Floreana Fortescua. "Jdeš s námi, Rone?" zeptala se posléze svého manžela. Ten nejspíš hádal, jak moc si může dovolit odmítnout.
"No, vlastně bych docela rád omrkl ten nový model..." nadechl se, ve tváři celý rudý, Hermiona ho však umlčela rychlým polibkem a s úsměvem řekla: "Tak ahoj za hodinu." a už táhla Madelaine ke knihkupectví.
Jakmile vstoupily dovnitř krámu, oběma se po tváři rozlil identický blažený výraz.
"Vůně knih je prostě nejlepší," prohlásila Madelaine a Hermiona s ní musela naprosto souhlasit. Vyndala z kabelky seznam učebnic, které měla dcera pro první ročník předepsány, a začala se rozhlížet po vysokých policích, jejichž obsah vypadal úplně stejně lákavě, jako když tu byla poprvé. 
"Rozdělíme si to a budeme soutěžit, kdo svoje knihy najde dřív," rozhodla Madelaine a ukázala na tři učebnice na seznamu. "Ty hledej tyhle a já si vezmu zbytek."
"Tak dobře," zasmála se vesele Hermiona. "Až napočítám do tří. Raz, dva, tři!" 
Madelaine neotálela a vyrazila jako střela k regálům s učebnicemi dějin čar a kouzel; cestou div neporazila buclatou čarodějku s nakřivo posazenou čapkou. 
Hermiona se za Madelaine chvíli dívala, dojatá jejím nadšením kouzelnými knihami, které jí tolik připomínalo její vlastní. Pak se ale vzpamatovala a dala se do práce. Věděla přesně, kde má hledat, v čemž měla oproti Madelaine obrovskou výhodu. 
Chystala se to k učebnicím formulí vzít zkratkou okolo sekce s kouzelnými kuchařkami, když vtom si všimla, že u jednoho z regálů stojí Draco, svůj bledý nos zabořený do jedné z kuchařek, jako by ji hodně důkladně zkoumal. Vypadal pořád stejně jako tenkrát, jen mu čelo zbrázdilo pár vrásek, nicméně stále byl velmi pohledný a rozhodně by mu člověk tipoval o dobrých osm, deset let méně.

Hermiona bezděčně ztuhla a chvíli na něj zírala a pak zvažovala, jestli by ho měla oslovit, ale nakonec to vyřešil za ni, když vzhlédl a spočinul svýma očima na ní. "Hermiono," hlesl překvapeně a zaklapl kuchařku. "Jak se máš?"
"No to víš, velký den, dcera si kupuje učebnice do školy, tak to s ní dost prožívám, no, asi si to dovedeš představit," zadrmolila Hermiona, která cítila, jak se jí do tváří hrne červeň. Jediné, co ji aspoň trochu uklidňovalo, bylo, že ani Dracova tvář nezůstala křídově bílá.
"To teda jo," cukaly mu koutky. "Tak tvoje dcera. Určitě bude chytrá jako ty."
"Minimálně miluje knihy jako já," prohodila Hermiona.
"Tak to je dobře," usoudil Draco, čímž ji trochu zaskočil, ale raději to nijak nekomentovala. Vyhovovalo jí, že se chová zdvořile. Bylo to rozhodně mnohem lepší než kdyby tady na ni začal štěkat nebo se ji pokusil uřknout.
"A jak se máš ty? Co vlastně děláš v oddělení kouzelných kuchařek?" zajímala se. "Jídlo od domácích skřítků a služebných už ti nechutná?" neodpustila si jízlivé popíchnutí.
Draco se tvářil, jako by si právě mocně lokl Kostirostu. "Vlastně sháním dárek pro svou ženu," přiznal téměř neslyšně a sklopil bradu.
"Tvou ženu?" zopakovala Hermiona. "Tak ty ses oženil? To... to moc ráda slyším!" Myslela to upřímně, i když zněla možná až příliš nadšeně, čímž působila, že její radost je falšovaná. Draco tam jen tak stál a vyhýbal se jejímu pohledu. "Jak je to dlouho?"
"Už skoro čtyři roky," pokrčil Draco rameny. "Promiň, že jsem nedal vědět, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl," řekl bez obalu.
"To samozřejmě chápu," přikývla Hermiona. "Určitě se jí bude líbit," poznamenala a ukázala na na první pohled dost drahou a exkluzivní kuchařku v Dracových dlaních. "Jestli tedy ráda vaří."
Draco sebou trošku trhl a vypadalo to, že se velice pečlivě rozmýšlí, jestli by měl Hermioně něco říct. Nakonec si odkašlal a pravil: "No, totiž, vaří moc ráda, ale žádný kouzelnický recept ještě nikdy nezkoušela."
To Hermiona opravdu nečekala. "Cože, ona je...?"
"Mudla," dokončil Draco bezbarvým tónem. "Ano." Pozoroval Hermioninu reakci a jeho obličej se zkrabatil hněvem. "Máš s tím snad nějaký problém?"
"Ne, jsem jen překvapená, to je celé! Ze všech lidí na světě... No, zkrátka bych nečekala, že se oženíš s mudlou."
"Potřeboval jsem změnu. Navíc, v jejím světě je všechno o tolik jednodušší. Můžu tam být, kým chci. Nejsem tím, co byl jeho tatík zavřený v Azkabanu. Nejsem ten, co patřil ke Smrtijedům. Akorát jsem za bývalého motorkáře, co se nechal v mládí potetovat," uchechtl se a oba s Hermionou stočili pohled na jeho levé předloktí, které však nyní zakrýval černý plášť. 
"Takže jsi šťastný?" otázala se Hermiona, která pořád ještě tu novinku zpracovávala.
"Ano," přikývl Draco. "Myslím, že jsem."
"To ráda slyším. Tak... Jaká je? Tvoje manželka?"
"Jmenuje se Iris a pracuje v lékárně. Chceš vidět fotku?" Než stačila Hermiona odpovědět, Draco položil kuchařku na volné místo v regálu a vytáhl z peněženky malou fotografii sympatické rusovlasé ženy s oříškově hnědýma očima. Té podoby si nebylo možné nevšimnout.
"Vypadá jako Ginny," ujelo Hermioně okamžitě.
"Ale tohle Ginny neříkej," vyhrkl chvatně Draco a zase zastrčil fotku zpátky. 
"A je něco, co bych jí říct měla?"
Draco se zamyslel. "Jenom ji pozdravuj."
"Budu," slíbila Hermiona. "Ale stejně, Draco... Vypadá jako Ginny a je mudlovského původu jako já. Co to má znamenat?"
Pár vteřin tam stál a hryzal se do úzkého rtu, až se nakonec odhodlal jít s pravdou ven. Široce se usmál a pronesl větu, o které Hermiona nepochybovala, že ji nikdy nezapomene: "To víš, můj výběr ovlivnily vzpomínky na ty nejlepší ženy, co jsem poznal."
Bylo jí jedno, jestli to myslí ironicky nebo ne. V tom okamžiku ji zaplavila vlna opravdu upřímné radosti, že je Draco šťastný. Přála mu to.
Zčistajasna se zpoza regálu vynořila Madelaine, náruč plnou těžkých knih, pod kterými se jí málem podlamovala kolena. "Mamiii, já už jsem je všechny našla!" hlásila poslušně. 
Draco se mezitím vzdálil, ale ještě mávl Hermioně rychle na rozloučenou a ona mu mávnutí oplatila. "Kdo to byl, mami?" vyzvídala Madelaine.
Hermiona zaváhala a pak řekla: "Jeden můj starý dobrý známý. Tak pojď, podíváme se po tom zbytku učebnic, co ty na to?"
Kdyby neměla ruce plné knih, jistojistě by vzrušeně zatleskala.
Když se pak o necelou hodinu později všichni spokojeně cpali výtečnou zmrzlinou, Hermiona přemítala, zda by se o tom, že potkala Draca, vůbec měla zmiňovat. Pak se ale rozhodla to udělat. "Hádejte, na koho jsem narazila v Krucáncích a Kaňourech!"
"Na Nevilla? Nebo Lenku?" tipovala Ginny.
"Nebo na profesorku McGonagallovou?" napadlo Harryho.
"Samá voda," zavrtěla Hermiona hlavou. "Na Draca."
"Na Malfoye?" zahřímali Harry s Ronem, zatímco Ginny přelétl přes tvář stín ustaranosti. "Na Draca? Jak se má?"
Hermiona byla v pokušení začít jim vykládat tu perličku o Dracově nekouzelnické manželce, avšak pak to nechala plavat. "Myslím, že dobře. Vlastně moc dobře." Všimla si, že se Ginny viditelně ulevilo, pousmála se a dodala: "A všechny vás pozdravuje."
"Takže nakonec nás všechny čekal happy end," prohodil Harry a objal Ginny okolo ramen.
"To jo," souhlasil Ron a políbil Hermionu na tvář. "Kdo by to byl tušil, co říkáte?"
"To víš, život je jako Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Nikdy nevíš, co ochutnáš," pronesla mudrlantsky Hermiona.
"Mami, to je jako ve Forrestu Gumpovi," zašeptala káravě Madelaine.
Hermiona se k ní nenápadně naklonila, jako že jí upravuje svetřík, a pak téměř neslyšně odvětila: "Toho tady nikdo jiný nezná, broučku. Nech mudlovskou moudrost, ať ty čistokrevné trochu ohromí!" 
Jakmile se zase narovnala a nabrala si pořádnou lžíci vynikající zmrzliny, uvědomila si, že Harry měl pravdu. Nakonec na všechny čekal happy end.

KONEC

MOCKRÁT DĚKUJI všem za přízeň, tento příběh jsem měla opravdu moc ráda, táhl se se mnou několik let a nemůžu pořád ještě uvěřit, že jsem skutečně dokončila něco, s čím jsem začala před takovou dobou! Sedm let je vážně hodně dlouho! Sedm let pauzy a nakonec z toho vznikne tohle. :) Slovy Zlatoslava Lockharta: "Úžasné, jako nějaké kouzlo!" Ještě jednou díky a snad se vám poslední kapitola líbila. ♥ Doufejme brzy na shledanou u nějaké mé nové fanfikce o HP! :)