Moje Parodie Na Pohádky

Růženka 3. část

Aaa, ti pitomí, zabednění a opelíchaní ptáci!!! Nechám je všechny postřílet!!! 

Mezitím, co očima nenávistně propalovala ty nestvůry na stromech, tak si představovala, jak pochoduje v čele svého vojska a dává povel k střelbě....

Ne, to je pitomost, prostě holt vstanu... Rose si povzdychla a ještě bosa šla na snídani. Skoro se zalepenýma očima  procházela chodbou a myšlenkami byla pořád v posteli. Když v tom do někoho narazila. Překvapeně zvedla hlavu, aby se té osobě mohla podívat do obličeje.

Byl to Gabrielův obličej. Překvapeně zamrkala a začala si vzpomínat. Včera k nim vlastně přijela návštěva!

"Tak ty už ses konečně probrala?" Řekl a provokativně zvedl obočí.

"Jo no. Ale jak se tak na tebe koukám, tak bych udělala líp, kdybych v té posteli zůstala."
Rose už se chtěla otočit a jít zpátky, když si všimla jeho pohledu.

Úplně ji tím pohledem hltal výstřih. Ne, nejen výstřih, ale i její boky a nohy. Koukla se na sebe a s hrůzou si uvědomila, že je jen v krátké přiléhavé noční košili na ramínkách.

No doháje! Tohle nebylo úmyslem, ale když už, tak zahájí svůj plán.

"Mohl bys na mě přestat koukat, jak na něco co chceš právě sníst?" Promluvila naštvaně a tím ho vytrhla z jeho zírání na ni. 

"Na co bych se tak u tebe asi díval?" Zablekotal rychle v náhlém překvapení a naoko si odfrkl. 

"To nevím, ale ještě chvilku a začal bys slintat," řekla a zkřížila si ruce na hrudi, čímž ještě víc zdůraznila svůj výstřih. 

"Co to meleš?" Blekotal dál a koukal se všude možně jen ne jí do očí. 

"Ale nic. Jdu se radši převlíct." Rázně se otočila a rychlým krokem došla až ke svému pokoji, kam se se smíchem schovala. 

Jako fakt? Vážně na ní tak civěl? Hmm, tak to půjde snáz než si myslela. 

Tak co že si chtěla vzít na sebe? Rozhodla se pro černé šaty, které doplnila svými kozačkami (opět naštěstí nebyly vidět). Na krk si pak připnula náhrdelník ve tvaru srdce, jenž  obepínalo trní černých růží.

Když se tak na sebe koukla do zrcadla a viděla, že náhrdelník je svou barvou velmi výrazný a upoutává pozornost na její výstřih, lehce se usmála.

Pomalu kráčela k jídelně a snažila si připravit plán. Jenže pak došla k jednoduchému řešení. Svádět ho by bylo moc namáhavé, takže na to kašle a prostě bude dělat to co doteď. Přežívat jejich přítomnost.

* * *

Otevřela dveře do jídelny a znuděně zamířila ke svému místu. Pak si ale uvědomila, že je nějaké ticho a rozhlédla se kolem sebe. Matka s otcem na ni naštvaně hleděli a král Tedros s jeho ženou vypadali, jako by na něco čekali.

Chvilku nechápala proč tomu tak je, ale potom jí to došlo. Ona jim nepopřála dobrý den! Bože, nejradši by nad tím protočila oči a začala se smát takový pitomosti, jenže to by byla mrtvá hned jak by to udělala.

Hmm, ale co teď? A pak přišla záchrana. Všimla si totiž, že Gabrielovo místo je také prázdné.

Štěstí, že sedí po pravici krále Tedrose a mohla tak jakoby nic pokračovat ve své cestě. Potom těsně před jejich návštěvou udělala brilantní pukrle. 

"Ehm, jejich veličenstva, omlouvám se, že jdu tak pozdě, a že vám přeji krásný den až teď, ale chtěla jsem ho popřát i vašemu synovi, ale ten tu jaksi není..." dokončila svou obhajobu a nechala větu nedokončenou, aby se jejich pozornost přenesla na něj. 

"Ach. To je v pořádku zlatíčko. A ani my nevíme, kde momentálně náš syn je." Promluvila Gabrielova matka a bylo poznat, že si to Gabriel odskáče. Nad čímž se musela Rose lehce ušklíbnout než se posadila na své místo.

"No. Tak myslím, že se už pustíme do jídla." Promluvil král Tedros, když už asi půl hodiny čekali na Gabriela, aby se mohli společně najíst. Rose stěží potlačila zívnutí a konečně si kousla té krásně vonící palačinky. 

Uum. Mňam čokoláda. Labužnicky si ji vychutnávala, když v tom... Bum!

Dveře se s třísknutím otevřely a hádejte kdo vešel? To byste neuhodli. No ano, ten vůl. Ale měl rozcuchaný vlasy, napůl rozepnutou košili a boty na opačných nohách. 

No jednim slovem - děvkař.

Když ho Rose viděla, tak jí přešla chuť k jídlu. Nejhorší ale bylo, že to všichni beze slova přešli a to i když si sedal a všem popřál dobrý den.

Rose od něj znechuceně odvrátila zrak a začala si nožem řezat palačinku. Jenže jí řezala maličko silněji až udělala rýhu v talíři. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Byli až moc ponoření do politiky, o které se začali bavit. Teda až na jednoho. A ten jí se zájmem pozoroval.

Rose na něj vrhla nevraživý pohled a pak si odfrkla. V jeho společnosti teda jíst nehodlala.
"Omluvte mne, ale já již jíst nebudu, tak jestli bych se mohla vzdálit do svého ateliéru?" 

"Ale jistě, jen běž." Řekla bez zájmu její matka a dál o něčem žvatlala s Gabrielovou matkou.

Jakmile to Rose slyšela, pohotově vstala a už byla na chodbě. Tsss. Jí by div sežrali za to, že nepozdraví a jeho nechají být!?

Naštvaně se rozešla ke svému pokoji, když jí zakručelo v žaludku.

Hmm, vždyť ona kvůli tomu blbu skoro ani nejedla!!! Tak to teda ne! o hladu nebude! Otočila se a zamířila směrem ke kuchyni. Sešla po úzkém schodišti pro služebnictvo a otevřela dveře do kuchyně. 

Jen co to udělala, vyvalila se na ni vůně palačinek, a dokonce už i budoucího oběda. Kuchaři se na ni překvapeně otočili, ale když si všimli, že je to jen ona, vrátili se ke svým předchozím pracím. Všichni až na šéfkuchaře, který se na ni usmál a vesele řekl: "Kohopak nám to sem čerti nesou? Copak ses tam nahoře dost nenajedla?"

Rose se posadila na volnou židličku stojící u malého stolku a odfrkla si.

"Copak to jde?? Vždyť bych je tam musela všechny leda tak těmi palačinkami umlátit!!!" dořekla a povyprávěla mu, co se stalo, a proč jí přešla chuť k jídlu.

"Koukám, že tě pěkně vytáčí co?"

"Si piš!!!"

"Neboj, za chvíli odjedou a ty budeš mít klid." Zasmál se. 

"Teď se ale najez, slyším tvé kručení v břiše i přes Vincka krájejícího cibuli," a postavil před ní plný talíř palačinek s čokoládou. Rose se na něj děkovně podívala a začala se cpát jako malé dítě.

"Nemusíš tak hltat, tady ti to nikdo nesní" řekl jeden z kuchaříků a zasmál se.

"Amllle jooo, muusuuim" zamumlala s plnou pusou. "Ty ho neznáš Tomasi, on je šílenej, pořád se bojím, že se tady někde ukáže! On by byl schopnej mi ty palačinky klidně sníst všechny!!!"

"Ach bože Rose, chováš se jako malé mimino."

"Heej, když jde o palačinky tak se neznám! A ty to víš."

"Ach, to ano..." A začal se smát.

* * *

Rose se z kuchyně nechtělo, ale tak nějak jí vyhnali, že se tam nemůže schovávat věčně. Pomalu za sebou zavírala dveře a ještě ve srandě zamumlala "jste zrádci" na což uslyšela jen smích, a pak dveře zavřela úplně.

Odfrkla si a zrovna, když se chtěla otočit a vydat se po schodišti nahoru, někdo jí dal ruce na oči.