Sny se staly skutečností (Carry on - Snowbaz)

pleasant end

Baz

Seděl jsem v knihovně, pravděpodobně mé nejoblíbenější místnosti v tomto prokletém domě, (dej pokoj dědovi Grimmovi, babičce Pitchové a dalším nestvůrám), ani jsem se nepohl, jelikož mě něco vyrušilo z mého hraní na housle. Cvičil jsem zrovna skladbu „Air" od Johanna Sebastiana Bacha.
Cítil jsem pohled Snowa na mých zádech, doslova jsem cítil jeho vůni, když vešel tajně do pokoje.
Voněl jako mýdlo, višňové sušenky a plameny, stejně jako jeho kouzla voněly ohněm, zkázou a nepřekonatelnou silou. Cítil jsem naprosto to samé i ve chvíli, kdy jsme se poprvé potkali a on ke mně natáhl svou útlou ručku.
Popošel ke mně ještě blíž, byl skoro na dosah ruky, položil jsem moje housle a pomalu se otočil.

Jen na mně zíral s otevřenou pusou (mouth breather) v tom pitomém svetru, co jsem si koupil minulé léto, jelikož měl jenom školní uniformu. Trapák, vypadal jako 12- letý dítě. Nečekal jsem, že mě chytí tak pevně. Držel mě za černý svetr, co jsem měl zrovna na sobě a ladným krokem se ke mně přitáhl, aniž by vydal hlásku.

Zrakem jsem se zahleděl za něj, kde byly pootevřené dveře a trochu jsem znejistil, jestliže nás uvidí otec, nevím, jak by reagoval.
Simonovi oči následovaly ty moje. Otočil se zpátky ke mně, šibalsky se usmál, obkročil mě a sednul si na můj klín. Obepnul jsem ho rukama a sepjal dlaně, políbil mě nejdřív na klíční kost, na krk, na ohryzek, bradu a stoupal výš a výš, a já mlčky pozoroval dveře za ním, jestliže někoho neuvidím.
Když si mého chování všiml, ztuhnul.
„Tak co teda chceš Bazi?" vyhrkl Snow.
„Já... Já jen, chci tebe. Chovám se jako zbabělec. Kdybys byl na mym místě, taky by ses tak choval."

„Takhle tě vůbec neznám."
„Teplýho?" zavtipkoval jsem.
„Ty seš blbej." Málem se zvedl, podržel jsem ho na svém klíně a začal ho líbat na krkavici, v jakoukoliv chvíli jsem se mohl zakousnout a udělat z něj to, co jsem já teď. Ale ne jemu. Jemu bych neublížil.
Když jsem ho políbil pod bradu, uvolnil se a prohl se v zádech, byl mi blíž a já cítil jeho pulzující krev v jeho kalhotech.
Prohraboval mi vlasy, když jsem konečně svými ústy dohledal ty jeho. Horké a vlhké.

Líbal mě tak dlouho, dokud jsem nepřestal cítit vlastní rty.
bylo tak těžké odolat. Vzdal jsem to. Skoro až samovolně se mi spustily ruce do jeho klína.
Rozepl jsem mu poklopec, ani jsem to nemínil udělat. Přestal mě líbat.
„Já..." začal.
okamžitě jsem ruce odtáhl. „Promiň, promiň, já, nemyslel jsem. Moc mě to mrzí." Chtěl jsem vstát, věděl jsem, že jsem jeho první kluk, sám mi řekl minulou noc, že jsi ani neuvědomil, že se mu líbím, nebo jakýkoliv jiný kluk.
„Ne, prosím." podíval se mi do očí a položil zpátky moje ruce, kde byly. „Já jen, že jsem tohle ještě nedělal."
„S klukem?" (Všechno tohle je pro mě úplně nový, nikdy jsem s nikým nebyl, ani po nikom jiném netoužil. Jen po Simonovi.)
„Ne, já myslím, úplně."

„Jako ani s Agathou ne?"
„ne." usmál se, ale bylo vidět, jak moc se za to stydí.

„Já, to jsem nevěděl. Chceš přestat?"

„Ne, prosím, já..." podíval se mi hluboko do očí. „Já to chci." Hlasitě polknul.

Špičáky se mi rozjely do dolního rtu, aniž bych to poznal, olízl jsem si krev ze rtu a dlouze jsem ho políbil. Moje ruce v jeho klíně, jeho ruce v mých vlasech.

Popravdě to začal on. Poklopec měl s mou pomocí rozepnutý, ale co pak udělal je jen na něm.

Vzal moji ruku a jednoduchým obratem ji dal pod jeho pruhované trenky, ve kterých někdy i spával, hlavně v květnu nebo v červnu , kdy ve Watfordu začínalo léto a my jsme stále byli ve škole.

Tisíckrát jsem si představoval, jak si je přede mnou svléká, nebo že já mu je svlékám, nebo že je mu stráhávál zuby. (jsem narušený, zeptej se kohokoliv)

Ale nikdy jsem si nepředstavil variantu, že by na mně seděl a vysvlékl se jen natolik, abych se mohl dotknout jeho chlouby. Nebudu lhát, byl jsem ohromen a v šoku, nikdy by mě nenapadlo, že se moje sny vyplní. S mojí rukou v jeho ruce se začal osahávat, jen tak lehce, ale to se doopravdy nedalo vydržet.

„Oh můj Crowley." vyšlo z mého krku, když jsem zaklonil hlavu a začal rukou hýbat nahoru a dolů.

„Ježíši." Simon se opřel o moje ramena. Začal ke mně přirážet boky, jako bychom tohle dělali věky.
Zrychlil jsem. On byl hlasitější. Víc přirážel. Rozepl jsem druhou rukou vlastní poklopec a začal obšťastňovat sebe společně s ním. Nakonec sundal jeho ruku z mého ramene a chytil mě za něj. Doopravdy pevně a prudce, pohyboval nahoru a dolů společně se svými boky. Měli jsme rytmus. Kňučel mi do ucha „víc, Bazi, já chci víc."

„otoč se." Řekl jsem mu po chvilce vydýchávání chladným hlasem.
„co... cože?" zeptal se mě překvapeně.

„řekl jsem, otoč se." A on to udělal. Jak se zvedal a otáčel, pomalu jsem mu sundal kalhoty i na zadní straně a on si na mě sednul. Nejdřív pomalu a málo, pokňukával a snažil se umlčet sám sebe a já se snažil držet jazyk za zuby. Měl jsem chuť křičet a nadávat a sjet ho jako nikoho předtím. Přísahám na Aleistera Crowleyho, že se u pootevřených dveří mihnul stín. Vyděsil jsem se, chtěl jsem, aby tohle nikdy neskončilo a pak mě ten nápad úplně praštil do očí. Praštila mě do obličeje ta písnička od Teddyho Pendergrasse. Naše magie spočívá ty slova jak cítit, tak i myslet. Není to o tom, ty slova říct, ale myslet je a vnímat a doopravdy se na to soustředit.
Pomalu jsem se natáhl pro mou hůlku a ve chvíli, kdy si Simon teprve zvykal na mém klíně a na mém stopořeném penisu, hmátl jsem hůlkou do prázdnoty ve vzduchu a zazpíval jsem tak tiše, aby to slyšel přibližující se Simon.

„Close the door

Let me give you what you've been waiting for

Baby, I got so much love to give

And I wanna give it all to you

Close the door

No need to worry no more

Let's bring this day to a pleasant end."

A dveře se v tichosti zaklaply a zamkly.

A Simon dostal všechnu moji lásku, co si zasloužil.

Jak si přál, víc a víc, rychleji a silněji. Ohýbal boky k mému klínu a zase od něj, jakoby to nebylo poprvé, jako by tohle trénoval. Líbal jsem ho po zádech a stvořil malou cestičku z mých polibků po jeho páteři.

„Přitlač." žadonil jsem ho. „Simone, prosím, nepřestávej." a on nepřestával. Pohyboval boky rychleji a prudčeji a on sténal hlasitěji a hlasitěji až jsem to nevydržel.

„S... Simone, já už to dlouho nevydržím." Vysvětloval jsem mu a přitom ho držel za boky, které každou chvíli do mě narážely.

„oh, sakra, ještě, ještě chvilku, už budu, už budu, přitlač."

Snažil jsem se co to dá, jeho sténání mi vůbec nepomáhalo. Udělal jsem se do něj a zaklonil hlavu a hluboce a zběsile jsem oddýchával, jako bych uběhl maraton. A on pořád pokračoval, ještě asi 10 sekund po mě, kdy se konečně uvolnil, vydechl a lehl si na mě celým svým tělem. Objal jsem ho a hladil ho po břiše, byl celý zpocený, stejně jako já.

„Můj ty Crowley, to bylo kouzelný."

„Můj bože, v životě jsem se takhle necítil." odpověděl mi v objetí.
„Sny se staly skutečností." Málem jsem řekl, ale místo toho jsem se jen usmál a políbil ho na krk.