Deník Tichošlápka.

4. Kapitola

Anooo je to tady. Den kdy uteču teda jestli všechno vyjde. Můj plán byl naprosto geniální. Až mi donesou jídlo budu už přeměněný do psa a uteču a u brány, která vede do Azkabanu, by na mě mělo čekat něco, co mě odtamtud odveze. Nevím co, ale Náměsíčník mi řekl, že to zařídí a já mu věřím.
Raději se přeměním už teď. Pomyslel jsem si i když jsem věděl, že mi jídlo donesou tak za hodinu. Nemohl jsem se dočkat. Úplně jsem zapomněl, jak svoboda vlastně chutná.
Donesli mi jídlo a já se protáhl, kolem jednoho z mozkomorů. Musel jsem běžet, aby si nikdo nevšiml, že jeden z jejich vězňů utíká.
Míjel jsem cely s lidmi, kteří jen seděli a utápěli se ve špatných vzpomínkách. Bylo mi jich líto, ale ne natolik, abych je osvobodil. Hlavou se mi míhaly všemožné věci, kvůli kterým jsou tam zavřený.
A konečně jsem vyběhl z brány, ta se za mnou zaklapla a já byl volný. Mohl jsem jít kam jen jsem chtěl. Pak jsem uviděl, co se ke mě blíží. Bylo to něco jako kůň s křídly a zobákem. A u krku měl dopis který jsem si vzal a četl:
Tichošlápku,
Tohle je Klofan, je to Hypogrif, nepředpokládám, že bys ve škole poslouchal, když nás o něm učili. Proto nejprve se pokloň a čekej jestli se pokloní i on.
(Poklonu o jsem se s po chvíli to po mě Klofan zopakoval.)
Nech ho udělat první krok.
(Po chvíli čekání, kdy jsem stál jako sloup, abych Klofana náhodou nenaštval. Se Hypogrif pomalu odvážil a krok udělal.)
A teď jdi za ním, pohlaď ho a jestli tě neklofne můžeš na něj pomalu nasednout a leť. 
                         S láskou Náměsíčník
Pohladil jsem ho po hlavě a a opatrně nasedl. Čekal jsem, že mě shodí, ale on místo toho kývl hlavou. Podíval jsem se mu na krk a uviděl jsem, že tam má přivázaný ještě malý kožený váček, ze kterého jsem vytáhl hůlku, kterou jsem  hned poznal. Po tom, co se stalo v Godrikově dole jsem jí tam asi nechal a Remus ji našel.
Let na Hypogrifovy bylo něco jiného než na koštěti. Koště mělo ladné pohyby a narozdíl od Hypogrifa se stačilo jen trochu naklonit. Ale Hypogrif bylo velké zvíře a víceméně si dělalo co chtělo. Letěli jsme nad mořem a já to cítil v celém těle. Konečně jsem byl volný. Vlasy mi lítali všude po obličeji až jsem přes ně skoro
nic neviděl, ale byl šťastný jako nikdy. Rozhodl jsem se, že už nikdy se do Azkabanu nevrátí ani za nic, raději bych umřel než jít zpátky tam, kde jediné, co můžete dělat je utápět se ve vašich nočních můrách. Skoro nikdo se z Azkabanu nevrátí, ale já jsem to dokázal.
Najednou začal Klofan klesat. Viděl jsem louku. Poznal jsem jí, věděl jsem, že je blízko Londýna a když Klofan přistál, slezl jsem z něj pohladil ho a on odletěl. Ano byl skvělý nápad utéct, ale co teď? Nemůžu jen tak jít mezi lidi. Asi už mě hledají s akorát bych vzbudil rozruch. Naštěstí ale neví, že jsem zvěromág, takže by snad nemusel vzbudit takový rozruch velký, černý pes.