Nenávist (kniha 1.)

5.

Probudila jsem se v nemocnici. Od sestry jsem se dozvěděla, že kvůli mé příšerně křehké kostře jsem si zlomila jedno žebro a budu muset chvíli zůstat v nemocnici. Nebyla jsem z toho nadšená, ale alespoň budu mít dost času na přemýšlení...A taky pokoj od toho kreténa Hoggyáše.

Chvíli jsem přemýšlela o Kovym a Hoggym, když vtom někdo vstoupil bez zaklepání dovnitř. 
Ve dveřích se objevila známá tvář Hoggyho.
Hned mi nálada klesla až pod bod mrazu.

"Co tady sakra chceš?!" Vyštěkla jsem na něj nevrle.
"Od nejmenovaného zdroje jsem se dozvěděl, že jseš v nemocnici a....přišel jsem za tebou." Řekl zdráhavě Petr a podal mi pečlivě závaznou kytici růžových růží.

To mi doslova vyrazilo dech. Opravdu jsem nic takového nečekala. Rozhodně ne od toho arogantního a namyšlenýho kripla Petra. Nezmohla jsem se ani na jediné slovo.

"Líbí se ti?" Zeptal se s nadějí v hlase. "Jsou krásné." Zašeptala jsem. Petr popošel blíž k mé posteli a sedl si na její okraj. Zase byl tak příšerně blízko, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Ale tentokrát se mi jeho dech, ani jeho oči, nehnusili jako tehdy před školou.

Přiblížil se k mým rtům. Nebránila jsem se. Uvědomila jsem si, že ho miluju. Bránila jsem se tomu dost dlouho, ale teď už to prostě nešlo.

Už byl skoro u mých rtů, když vtom jsem ucukla. "Promiň, Petře, ale já nemůžu. Už chodím s Kovym a nechci ho nějak ranit." Řekla jsem smutně. Pohlédl na mě a já mu pohled oplatila. "Promiň...." Zopakovala jsem omluvu. "Nevadí, samozřejmě ti to promíjím." Řekl se smutným výrazem. "Pokud si na mě ještě někdy vzpomeneš, jsem tady pro tebe...navždy."

V tu chvíli se mi vedraly slzy do očí. Bylo mi Hoggyho najednou líto. Ale nechtěla jsem ranit Kovyho. Byl to přece jenom můj kluk, moje záchrana, když mě Petr podvedl.

"Už radši běž." Řekla jsem smutně a pohlédla mu zpátky do jeho hlubokých zelených očí.