#WHEN I FALL# /Sequel of Catch me/ [MUKE Cz AU]

13. kapitola- EPILOG

   "Co chceš říct tím, že jí všechno řekli??" vyletěl nervózní Michael, zatímco Luke upíral svůj pohled na malou Mabel, kterou právě prohlíželi lékaři.

   "No..." Ash se nervózně poškrábal na zátylku, "...podle všeho se vyptávala, co se děje. Ještě před tím, než ji Sean uspal. On se vždycky strašně rád chlubil a mluvil o svém "poslání...," naznačil dvě uvozovky ve vzduchu, "... takže jí vše pověděl."
   "To mi chceš jako říct, že jí vyžvanil co? Že její otec je vlastně pes a mění barvu vlasů?? Děláš si prdel??"

   "Uklidni se, Michaele," vložil se do toho Calum, který do teď celou dobu mlčel, jen si s Lukem vyměňoval odtažité pohledy.

  "Jak se mám jako uklidnit?!"

   "Mikey..." Na rameni Michaela přistála jemně Lukova dlaň, což zapříčinilo, že se za ním Michael otočil. "Dřív nebo později by se to stejně musela dozvědět. Nemohli bychom to před ní tajit celý život. Taková tajemství pak končí velice špatně." Luke se zadíval své drahé polovičce do očí. Tak hluboko, jak jenom mohl. Jeho oči byly naplněné jistotou a bezpečí. A to Michaela svým způsobem uklidnilo, takže se jeho napjaté tělo uvolnilo a on si s z dlouhým povzdechem promnul tvář.
   "Hele... malá nevypadala, že by jí to nějak rozhodilo," ozval se Ash ve snaze nějak odlehčit tuto nepříjemnou situaci.

   "Ash má pravdu, možná to ani pořádně nepobrala," přitakal Calum a nadále ignoroval  azurové oči, kterého neustále propalovaly. Není divu. Luka ještě teď svrběly vzpomínky na to, jak tady štěně Calum málem roztrhl jeho Michaela na půlky.

   "Tati?" Tenký hlásek opět přerušil tuto konverzaci a veškerá pozornost Michaela padla na Mabel, stejně jako ostatní tři páry očí.

   "Zlatíčko." Michael poklekl před svou malou princeznu a vzal si ji do náruče, kde vždy byla je a bude v bezpečí. "Copak?"

   "Chci domů," fňukla měkce a tvář si schovala v otcově hrudi.

   "Jistě," věnoval Michael své dceři polibek do vlasů a otočil se na ostatní. "Dořešíme to zítra, zvu vás na oběd, dobře?My teď pojedeme s Lukem a Mabel domů. Byl to náročný den."

   "To teda," ušklíbl se Ashton a přistoupil ke svému nejlepšímu příteli, kterého poplácal přátelsky po rameni.
  A tady krásně vynikalo, jak oba dospěli. Už to nebyli ti zlomení a ztracení hoši z nápravné školy Arundel. Oba dospěli v silné a samostatné muže, kteří mají svůj život a své cíle. Už žádné ufňukané objímání plné vzájemné lítosti a povzbuzování. Bylo tady jen drobné gesto podpory a přitom měl Michael v tu chvíli pocit, že i tohle má větší význam, než samotné  objetí.
  "Rád jsem tě zase viděl, příteli," usmál se jemně Michael.
  "To já taky, i když to mohlo být za lepších okolností," mrkl stále veselý kudrnka a přivinul sek boku svého znovu nalezeného černovlasého přítele, od kterého si vysloužil měkký polibek do vlasů. Pro Michaela to byl krásný pohled, který mu dodával jistý pocit zadostiučinění.
   Cítil, že teď už je všechno, jak má být.

   **

  "Přečteš mi pohádku, tatínku?" zašveholila malá Mabel, když ji její otec později ten večer uložil do její postýlky a obložil všemi plyšáky, co měla, aby se cítila v bezpečí.
   "Jistě, princezno," usmál se měkce Michael a s náhodnou pohádkovou knížkou se usadil na kraj postele své dcery.
  "A můžu se přidat?" ozval se ode dveří hlas blonďatého muže, který je už nějakou chvíli tiše pozoroval.

   "Samozřejmě, zlato," věnoval svému milovanému široký úsměv druhý z páru a otevřel knížku.

   "Tati?"

   "Ano, zlatíčko?"
   " Měl strýček Sean pravdu?"
   "Není to tvůj strýček."
   "Tak měl pravdu?" Malá Mabel se dožadovala odpovědi na svou otázku, na kterou myslela celou tu dobu. Do její dětské nevinné mysli, byl nasazen brouk, který jí tam vrtal, dokud to nevyslovila.
    "S čím přesně?" Michael se snažil oddalovat svou odpověď hloupýma otázkami. Ale nemohl jinak. Netušil své dcerce říct. Co když ho odsoudí? Co když z něj bude mít strach? A uteče?
   Nemohl si pomoct a silně polkl. To by ho zabilo.
    "Mluvil o... něčem jako... genomických amáliích," řekla trochu nejistě a Lukse musel hloupě culit nad tou dětskou zkomoleninou. Sean byl hlupák, když na ni vyvalil všechny tyhle odborné názvy a čekal, že ho to malé dítě pochopí,. jistě, Mabel byla nadprůměrně inteligentní tatínkova holčička, ale čeho je moc, toho je moc. Nemohl uvěřit tomu, kam ta jeho naivita sahala.
   "Genetických anomáliích zlatíčko," opravil malou Mabel její otec.
   "Co to teda znamená?"
    "To znamená, že někteří lidé-"
    "Jako ty?"
    "Ano, jako já, princezno." Michael pohladil svou dceru po vláscích. "Někteří lidé se narodí a jsou... jiní."
    "Myslíš, že jsou jako super hrdinové??" Mabel zářila očka.
    "Něco takového," zasmál se Luke, který objímal Michaela kolem pasu. Už se teď nebál ukázat svou lásku vůči Michaelovi před Mabel. Věřil, že časem, když to před ní nebudou skrývat a budou se chovat, jakoby to nebylo nic zvláštního, tomu sama uvěří a pojme to jako naprosto normální věc. Bylo na čase věci brát  jiným směrem
   "Takže ti lidi mají kouzelné schopnosti," vyptávala se dál zvědavá holčička, načež se jí dostalo přikývnutí od obou mužů. "Jako že třeba létají?"

    "To je možné, princezno," přikývl opět Michael a pořádně svou dcerku přikryl. "Někteří mluví se zvířaty, někomu můžou hořet vlasy."
   "A nepálí je to pak?" optala se Mabel, jakoby se bavili o naprosto normální věci.
   "To nevím, broučku. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal."
   "A co umíš ty, tati?" broukla nevinným a zvědavým hláskem. Oba muži se na chvíli zarazili a vyměnili si váhavé pohledy, než si Michael rezignovaně povzdechl.
   "Ukážu ti to, chceš?" Odpovědí mu bylo horlivé přikývnutí a následné zatleskání malýma ručičkami. "Ale nesmíš se bát."
   "Ale tatíí. Já se nebojím ničeho!" zvolala odhodlaně á la hrdinka.
   "Mabel má pravdu, už je velká holka, co?" Luke si stáhl malou holčičku do náruče a ona se zvonivě zasmála, zatímco souhlasně pokývala hlavou.
    "Přesně!" dodala.
   "Tak dobře." Michael rezignovaně vstal. Cítil takové to  déjà vu z večera, kdy poprvé Ashovi ukazoval, co dokáže. Jak se svlékal a klekal si na zem, aby se následně mohl proměnit.
    Bylo trochu divné se svlékat před svou vlastní dcerkou, a tak Luke malé Mabel zakryl oči, i napříč všem protestům. Když byly její zvědavé dětské oči odkryty, její pohled padl na velkého šedého psa, co tam seděl uprostřed pokoje a upíral na ní své psí oči.
   "To je táta?" naklonila Mabel hlavičku a Luke nejistě přikývl. Chvíli panovalo v pokoji ticho, než Mabel nadšeně vypískla a se smíchem vyskočila z postele, načež se rozutekla k Michaelovi a pevně ho objala kolem silného krku.
   "Počkej Mabel. Ty... Tobě to nevadí?" pozvedl tázavě obočí blonďatý muž a přešel k nim oběma, aby se mohl posadit do tureckého sedu vedle nich.
   "Nevadí," usmála se částečně bezzubým úsměvem Mabel, než pohladila psa- svého milovaného tatínka mezi ušima.

   "Vždycky jsem chtěla pejska."

***
Omg lidi je tu konec!!😨
I'm gonna cryyy😱
Nah... Kidding.
Ale bude se mi po téhle story fakt stýskat:///
Nevermind... Doufám, že byla zajímavá a že se líbila až do konce a třeba se k ní někdy vrátíte.
Původně to pokračování ani nemělo být, ale vy jste mě přemluvili, takže tenhle výtvor je na světě taky díky vám!<3333
Guys you're so amazing!😍

Fakt nevím, co bych bez vás dělala.
Takže s tímhle příběhem se loučím a doufám, že se vám moje další chystaná povídka bude líbit<3

All the love
- yours sincerely Bluesapphire xx