My Mysterious Liam || z.p.

5.

Ráno jsem měl samozřejmě v plánu spát co nejdéle, když už jsem nemusel do školy, jenže mé plány zničila máma a já ji za to v tu chvíli div neproklínal, ale stačilo pár minut a já ji miloval za to, že mě nenechala zaspat tak úžasnou novinu.

„Zlatíčko, vstávej." Pohladila mě po rameni a jemně se mnou zatřásla, aby mě vážně probudila. Tehdy jsem vůbec nechápal, proč to dělá, chovala se, jako bych měl narozeniny a ona mi nesla dort přímo do postele. Jenže já narozeniny neměl, ani nikdo jiný, takže to bylo opravdu podezřelé.

„Mami, co se děje, nech mě spát." Zamručel jsem nespokojeně, když mi ani během dalších pár sekund nedala pokoj.

„Myslím, že tohle je pro tebe." Pronesla hrdě a sedla si vedle mě na postel, jako by se nic nedělo.

„O co jde?" Zeptal jsem se nezaujatě a pokusil se otočit na druhý bok, když mě chytila za paži a zvýšila na mě hlas:

„Zayne, nesnaž se mě naštvat! Okamžitě si sedni a otevři to, jinak se neznám." Zavrčela, aby mě tak trochu vystrašila a zároveň naznačila, že nemá daleko k vybuchnutí.

„Pane bože, jestli to bude nějaká blbost-" Povzdechl jsem si, protřel si oči a následně se posadil, abych se postupně mohl rozkoukat.

„Věř mi, budeš nadšený." Řekla se širokým úsměvem a podala mi velkou poštovní obálku, která už byla otevřená.

„Když je to pro mě, proč jsi to otevírala?" Uchechtl jsem se, načež ona jen pokrčila rameny.

„Nemohla jsem odolat." Postavila se na nohy a pobídla mě, abych se už konečně podíval dovnitř. Čekal jsem výpis z mého účtu, který by hlásil, že už jsem dávno na nule, nebo písemný vyhazov ze školy, jenže z toho by neměla takovou radost.

Nic netušíc jsem tedy pomalu rozevřel obálku, abych se mohl podívat, co je uvnitř, když jsem spatřil všechny ty peníze. „Co to má být?" Vypadlo ze mě samovolně, aniž bych tomu nějak mohl zabránit.

Máma jen štěstím bez sebe pokývala hlavou na znamení, že je to to, co si myslím. Nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to stokrát lepší, než nějaké narozeniny, nebo vánoce, tohle bylo něco úžasného.

„Ale vždyť jsi říkala, že na to teď nejsou-" Nenechala mě domluvit a skočila mi do řeči.

„To není od nás, zlatíčko." Skoro vypískla, jako nějaká puberťačka. Absolutně jsem nic nepobíral, od koho to tedy mohlo být? Až tehdy mi to došlo; nevěřícně jsem na ni vykulil oči a snad i pootevřel pusu.

„Ne- ne, to ne- to snad- nemyslíš vážně." Blekotal jsem, naprosto vykolejený celou situací. Jak by mohl udělat něco takového?

„To neříkej mě, měl bys poděkovat jemu, on ti celý tenhle výlet zařídil." Napomenula mě s úsměvem a při tom ukázala na můj notebook, jako bych mu snad měl jít hned poděkovat. Vážně jsem měl, ale jaksi jsem pořád nemohl uvěřit.

„Vždyť jsem mu řekl, že si od něj ty peníze nemůžu vzít." Pokroutil jsem hlavou, a kdybych neseděl na posteli, musel bych se posadit. Pořádně jsem otevřel obálku a vytáhl z ní několik papírů.

„Nejsi rád? Vždyť ti zařídil cestu do New Yorku, zlato, do New Yorku." Opakovala. Přesně věděla, že si to sám nedovedu připustit, že tomu zkrátka nemůžu uvěřit.

„Já vím, jenže- vždyť jsi sama říkala, že se s ním mám přestat bavit. Podle mě bych to neměl přijímat, tohle se přece nedělá." Vydechl jsem bezmocně, jedna část mě uvnitř skákala radostí, že pojedu do New Yorku, ale ta druhá jí to nechtěla dopřát. Nešlo o to, že bych si to třeba nezasloužil, nebo tak něco, šlo mi o to, že bych si ty peníze vzal od úplně cizího člověka.

„Zayne, zlatíčko-" posadila se na postel hned vedle mě a pohladila mě po koleni, nejspíš, aby mě trochu uklidnila, než pak pokračovala: „-podle mě bys tam měl jet a pořádně si to užít. Víš, taková příležitost se může naskytnout jen jednou za život. Neříkám, že už se nikdy nikam nepodíváš, to ne, ale víš, jak to myslím. Nikdy nevíš, co se stane, takže bys měl využít každé šance, která se ti nabízí. Vážně bychom měli s tatínkem radost, kdybys jel, konečně si i ty odpočinul od našeho všedního života a pořádně si to tam užil." Vřele se na mě usmála a následně si mě přitáhla do silného objetí, když mi z ničeho nic začaly téct slzy po tvářích.

Měl jsem takovou radost, že se to ani nedalo popsat slovy, vážně jsem měl v ruce svoji letenku do New Yorku, navíc jsem kvůli ní nemusel zruinovat rodiče, což na tom bylo asi to nejlepší.

Litoval jsem toho, co jsem mu den před tím provedl. Nedalo se to omluvit ani tím, že jsem měl špatnou náladu, že jsem byl zklamaný, nebo že máma řekla, abych se s ním přestal bavit. Bylo to mé vlastní rozhodnutí, mohl jsem za to jen já sám, nikdo jiný, a taky jsem to později musel sám vyžehlit.

„Já vážně pojedu do New Yorku." Zavzlykal jsem mámě do hrudě, načež ta se jen šťastně zasmála a odpověděla: „Už to tak vypadá, Zee, moc ti to přeji. Určitě si to tam společně užijete." Pohladila mě po vlasech a pomohla mi zpátky do sedu.

„Měl bych mu napsat." Přerušil jsem následně ticho, během kterého jsme se na sebe s mámou jen šťastně usmívali.

„Tak dobře, hezky mu poděkuj a společně to potom řekneme tátovi, až se vrátí z obchodu." Postavila se opět na nohy, a když jsem s jejím verdiktem souhlasil, nechala mě v pokoji samotného.

Stále jsem byl celý paralyzovaný strachy z neznámého, ale zároveň bez sebe radostí. Mísilo se ve mně tolik pocitů štěstí, že jsem se jen divil, že mě to ještě neroztrhalo na kusy.

Ještě jednou jsem se musel podívat do vnitřku obálky, abych si prohlédl, o co všechno půjde. Samozřejmě byla plánována návštěva sochy svobody, katedrála svatého Patrika, metropolitní muzeum umění, central park a další památky, které jsem sám plánoval navštívit. Nejvíce mě ale zaujal papír, který nepatřil k registraci, ani plánu výletu, byl to vzkaz od něj.

______________________________________

Tak jo, lidičky, snad se líbilo! :D

Je tu vůbec někdo, kdo stojí o to, abych tenhle příběh dál psal?

Kdyžtak mi můžete říct, co si o tom myslíte, nebo tak něco, chápeme se :)