My Mysterious Liam || z.p.

8.

Ráno jsem se rychlostí blesku nachystal a vypadl z domu, abych vůbec stihl autobus do školy. Nevím, proč jsem si večer myslel, že všechno stihnu za tak krátkou dobu, když jsem si ještě musel umýt vlasy, abych nevypadal jako chodící nemoc.

Naštěstí jsem vše tak akorát stihl, abych se na třetí zastávce mohl setkat s Louisem. Další dvě zastávky, přisedl Niall a o další čtyři, Harry. Nebydleli jsme od sebe zase tak daleko, vlastně jsme spolu vyrůstali. Naše mámy byly kamarádky, a tak se to nejspíš přeneslo i na nás.

Proto jsme šli všichni na stejnou střední školu, nechtěli jsme se rozdělit. Dlouho jsme vybírali, co by vyhovovalo všem, aby to pak mohl každý nějak uplatnit, ale při tom, abychom zůstali v kontaktu.

Možná to zní jako naprostá šílenost, ale fungovalo to, vážně. Byli jsme dobří přátele, možná ti nejlepší, sice jsme se občas chytli, nebo se spolu pár dní nebavili, ale to k přátelství přece patří. Vždy jsme se pak udobřili, navíc se to nestávalo tak často.

„Čau, to už jsi vstal z mrtvých?" zasmál se Louis, když si ke mně přisedl.

„Čau, psal ti Niall?" zeptal jsem se, ignorujíce jeho otázku, protože jsme neměli moc času, než se k nám připojí i Niall.

„Ne, proč by měl? Vždyť má doma tátu, znáš ho, to pak vůbec neodepisuje." Pokrčil rameny a povytáhl si batoh více k tělu.

„Včera jsem si s ním psal, nezněl moc v pohodě, mezi jeho rodiči už to moc nefunguje." Koukl jsem na něj, aby pochopil, na co narážím.

„Takže už je to tady." Pochopil ihned, všichni na to čekali, byla to časovaná bomba, která bohužel neměla časoměr. Nikdo ale nečekal, že se to stane tak náhle.

„Jo, hele buďte dnes fakt v klidu, ani já na to nemám ještě dech, abych vás snášel, natož Niall. Nevím, jak moc je to vážné, ale raději se o tom nebudeme bavit, dobře?" Nadzvedl jsem obočí, abych zjistil, jestli se mnou souhlasí.

„Vždyť jsme hodní vždycky." Udělal na mě svoji andělskou tvářičku, ale bylo jasné, co se ukrývá pod ní, hotový ďábel. „No tak fajn, budeme se snažit." Dodal se smíchem, když viděl můj přísný pohled.

Nakonec jsme všichni tři dojeli do školy. Ano, tři, počítám správně, Niall do školy ten den vůbec nešel. Mohlo mě to napadnout, když to u nich doma bylo tak zlé. Bylo mi ho vážně líto, nevím, co bych dělal, kdyby se rozvedli naši, nejspíš bych to nezvládl.

Právě proto jsem měl taky v plánu se za ním hned po škole stavit, kluci taky chtěli jít, ale já řekl, že prvně zmapuji minové pole a poté je teprve někam pustím, takže si museli počkat do dalšího dne.

„Hele, nechcete toho nechat?" vyhrkl jsem podrážděně, když jsme seděli v hudebně, každý ve svém sedacím pytli a oni si mezi sebou stále dopisovali. Přišel jsem si v tu chvíli jako páté kolo u vozu.

Neměli jsme volnou hodinu, ale jelikož jsme do školy vždy přijeli o půl hodiny dříve, chodili jsme sem, abychom nemuseli čas trávit s ostatními ve třídě a měli soukromí sami pro sebe. No homo, tedy alespoň u mě to bylo slušné trávení času, kdo ví, co si spolu psali ti dva.

„Co tě žere?" Zasmál se Harold, když odeslal další zprávu, neměli ani tu slušnost aby si ztlumili zvuky.

„Alespoň si vypněte oznámení, když chcete být nenápadní." Protočil jsem nad nimi očima a rozhodl se, že ještě před vyučováním skočím za naší třídní, abych jí mohl dát ty peníze a nemusel je celý den nosit u sebe, jako bankomat.

Rychle jsem se tedy vydal pryč, chodbou, až k jejímu kabinetu, na jehož dveře jsem jemně zaklepal. Ozvalo se tiché „dále", což pro mě byl povel, že můžu vstoupit.

„Oh, Zayne, na tebe jsem čekala, jistě už víš o New Yorku." Usmála se na mě mile, měl jsem ji jako jednu z mála rád, byla ke mně vždy tak hodná, vstřícná a chápavá.

„Ano, vlastně vám zrovna nesu přihlášku a peníze." Vydechl jsem vesele, stále jsem nemohl uvěřit, že pojedu.

„Vážně? To mám radost." Pohladila mě po rameni, než si opět sedla ke stolu a vytáhla velký šanon.

„To já taky." Přitakal jsem tiše a už jen čekal, než najde seznam, aby mě na něj mohla připsat.

„Jenže peníze měli být na účet, ale to nevadí, nějak to spolu vyřešíme, že?”

„Já si to myslel, ale máma říkala, že s tím teď má nějaké problémy, tak to nesu takhle." Snažil jsem se to nějak zamluvit, abych už to měl za sebou a mohl jít do třídy, na první hodinu.

„To je dobré, hlavně, že všechno dobře dopadlo a ty pojedeš s námi." Radovala se stále, moc dobře věděla, jak to doma máme, většinu školních výletů jsem vynechal a místo toho seděl se čtvrťákama a poslouchal výklady jejich učitelů.

Vždy jsem seděl sám v poslední lavici, kde si mě nikdo nevšímal, jako bych tam vůbec nebyl, což mi popravdě vyhovovalo. Neměl jsem tu třídu rád, stejně jako oni neměli rádi tu naši, takže jsem byl vděčný, že se mi nesmějí, nebo tak podobně.

Popravdě, docela jsem se jich bál, ale svůj strach jsem se snažil překrýt nenávistí, vůči nim. Nesnášel jsem, jak se nad nás povyšovali a zastrašovali nás, jako by snad oni byli něco víc, než my.

Navíc už vypadali tak dospěle, že kdybyste někoho z nich potkali poprvé, klidně byste si ho spletli s mladým učitelem. My jsme oproti nim stále vypadali jako děti, což za prvé vůbec nebylo fér a za druhé, se nám to vůbec nelíbilo, protože se tak k nám kvůli tomu i chovali.

Začalo to už v prváku, když začali šikanovat jednoho spolužáka, a tak si naše dvě třídy vzájemně vyhlásili válku, která neměla hranice. A když říkám, že neměla hranice, tak to myslím smrtelně vážně.

Ale k věci; paní Hoalles – naše třídní učitelka, peníze přijala, zařadila mě na seznam a připsala mé jméno k Louisovi, Harrymu a Niallovi. V autobuse jsem měl sedět s Niallem, přičemž kluci seděli hned před námi a ubytováni jsme byli všichni čtyři dohromady.

Se vším jsem souhlasil, podepsal ještě nějaké papíry, že pokud se nevrátím v určitý čas, tak mě tam nechají a mohl se v klidu jít posadit do třídy na své místo, jelikož za několik málo minut mělo zvonit.