My Mysterious Liam || z.p.

4.

„Jak to myslíš, zlatíčko?" Zvedla hlavu z mého ramene, aby se na mě mohla podívat. Nechtěl jsem to udělat, jenže už jsem neměl na výběr, navíc bych to stejně nenechal plavat.

„Je tady jeden kluk, víš, on mi nabídl, že mi to zaplatí."

„A ty ho miluješ?" zeptala se náhle úplně z cesty, což jsem tehdy vůbec nechápal, ale teď už se tomu prostě musím smát.

„Cože? Ne, jasně, že ne, mami!" vyhrkl jsem okamžitě.

„Já nemám nic proti takovým klukům, to doufám víš. Nevadilo by mi, kdybys byl takový." Usmála se, což mě vykolejilo možná ještě víc.

„Ale- mami- proboha, vždyť- co to s tím má společného?" Nechápal jsem.

„Jen jsem chtěla, abys to věděl, zlatíčko. My bychom proti tomu s tatínkem nic neměli, každý je nějaký, rozumíš? Pořád jsi náš syn a my tě vážně moc milujeme." Pohladila mě s něhou po rameni.

„Jo, dobře, toho si hrozně moc vážím, mami, ale to je teď úplně z cesty." Odpověděl jsem, naprosto vykolejený.

„Tak dobře, a znám toho chlapce?" Zeptala se tak moc divným hlasem, jako by se ptala, kdo je ten šťastný chlapec, kterého miluji. Vždyť já ani neznal jeho jméno, neměl jsem absolutní tušení, co je zač.

„No, chodí k nám na školu, tedy, říkal to." Poškrábal jsem se na zátylku a podivně se zasmál, jako by na tom snad bylo něco vtipného.

„Říkal? Tak pokud jsi ho tam potkal, tak to musí být pravda. V jakém je ročníku?" Vyptávala se zvědavě dál.

„Víš, my jsme si zatím jen psali." Přiznal jsem polohlasem, abych tak zmírnil následující šok, nebo se o to alespoň pokusil.

„Jak to myslíš, Zayne?" Podivila se.

„No, on mi napsal, já odepsal, koukali jsme spolu na film, ale nikdy jsme se neviděli. Já vlastně ani nevím, jak vypadá, ani neznám jeho jméno, ale on říkal-" Nenechala mě ani domluvit a okamžitě mi skočila do řeči.

„Jak jste spolu mohli koukat na film, když jste se nikdy neviděli? Zlato, to se mi nějak nezdá, vždyť toho chlapce ani neznáš, může to být kdokoliv." Nakrčila obočí, což dělávala vždy, když se jí něco nezdálo. Jasně, že mu nevěřila, mohl to být nějaký úchyl, nebo jen hloupý žert, ale já tak nějak podvědomě doufal, že by mi tohle nikdo neudělal.

„Já vím, taky jsem si to říkal, ale začal o tom výletu mluvit on, jak by to jinak věděl, kdyby nechodil na naši školu? A koukali jsme na film přes můj počítač, jakože on se připojil na mě a společně jsme koukali."

„Takže jste se i slyšeli a viděli?"

„Ne, můžeš tam mít nastavené, že se navzájem nevidíte, ani neslyšíte."

„To zní zajímavě, ale jak tedy můžeš mít nějakou jistotu, že by ti ty peníze dal? Navíc by sis nikdy neměl brát jen tak od někoho peníze, ještě k tomu, když je naprosto cizí." Pokroutila nade mnou hlavou.

„Já vím, mami, ale když on-" Opět mě přerušila.

„Vůbec nesouhlasím, aby ses s někým takovým bavil, Zayne. Měl by sis s ním přestat psát."

„Co to povídáš, to snad ani nemyslíš vážně." Vydechl jsem nevěřícně.

„Vždyť to může být nějaký úchylák, ty snad ani nepřemýšlíš. Já vím, že bys na ten výlet vážně chtěl, zlato, ale nejde to. My na to teď prostě nemáme a od někoho naprosto cizího si půjčovat určitě nebudeš." Zamítla okamžitě.

„On říkal, že bych mu ty peníze pak ani nemusel vracet." Snažil jsem se ji přemluvit, ale měl jsem smůlu.

„To na tom nic nemění." Dodala, vstala od stolu a začala pomalu sušenky sundávat z plechu na tácek. „Dáš si?" Zeptala se náhle opět mile, jako by nade mnou před chvílí vůbec nekroutila hlavou.

„Přešla mě chuť." Odpověděl jsem slušně, možná trochu smutně a vydal se zpět do svého pokoje. Už se mi ani nechtělo do školy, když mě tam nic dobrého nečekalo, jen bych se musel koukat na ostatní, jak se radují, že jedou na tak úžasný výlet.

Skočil jsem do postele a otevřel svůj notebook. Nevěděl jsem, jestli to mám napsat jemu, nebo prostě dělat, že bych si ty peníze od něj nikdy nevzal, a tak jsem se na to ani neptal.

Zaynik: Zítra ještě nepůjdu do školy..

Napsal jsem nakonec po dlouhém přemýšlení, byl jsem rozhodnut, že přemluvím mámu, abych mohl být ještě dva dny doma.

Lampyuk: Jakto?

Zaynik: Ještě mi není úplně dobře, myslím, že je mi vlastně o něco hůř..

Lampyuk: Mluvil jsi s mámou, že mám pravdu?

Zaynik: Co to s tím má společné?

Lampyuk: Podle mě hodně, protože ti máma řekla, že by na to nebylo, takže nemůžeš jet. Netuším, jestli jsi mluvil o mně, nicméně nemůžeš jet, a tak se ti ani nechce do školy. Řekni, kdybych se náhodou pletl

Zaynik: Pleteš se, ve všem..

Lampyuk: Nepovídej

Lampyuk: Jak je to jen možné

Zaynik: To je tvoje věc.

Lampyuk: Takže mám pravdu

Zaynik: Neměl bych si s tebou vůbec psát.

Napsal jsem jako poslední a úplně vypnul notebook, abych už se nemusel koukat na to, co mi na to napíše. Nějakou dobu jsem jen tak ležel v posteli a představoval si věci, které by se nikdy nestali, nebo prostě jen tak odpočíval a samozřejmě myslel na to, že tam kluci pojedou beze mě.

Přál jsem jim to, doufal jsem, že si to tam spolu moc užijí. Já sám jsem se o nějakou tu hodinku později vydal za mámou, abych si s ní promluvil o prodloužení mého pobytu doma.

Chvíli mi to sice trvalo, ale nakonec jsem ji ukecal. Chápala, že se nechci koukat na to, jak si všichni ostatní plní můj sen a já, nejspíš jako jediný ze třídy, jen tak tiše sedím a pozoruji dění kolem sebe.

Byl jsem rád za to, že má máma byla taková, jaká byla.

______________________________________

Tak jo, nějaký názor? :)

Snad se líbilo! <3

Jinak určitě budu rád, když mě upozorníte na nějakou chybu nebo nesrovnalost, abych ji mohl opravit. Snažím se to po sobě několikrát číst, ale s několikadenními odstupy a to člověku může klidně něco uniknout.. :D