Zakalená Modř ✔

Díl Pátý

Ze školy vycházím s dobrým pocitem, který ale okamžitě mizí, když nikde nevidím Harryho.
Za několik málo sekund mi probleskne hlavou, co všechno se mu mohlo stát, že na mě nečeká, neboť se nikde nebaví s klukama ze třídy.
Například pád ze schodů, nebo že někomu právě teď slouží jako boxovací pytel.
Napadne mne tedy okamžitě zahnout za roh školy, kde se stoprocentně schází všichni rádoby "bouchači", abych svou domněnku vyvrátil.
Nikdo tam ale není.
"Kde ten smrad může být?" začínám na prsou cítit nepříjemný tlak, jenž naznačuje úzkost.
Ještě jednou vyběhnu schody na školní vrátnici, jestli tam náhodou nečeká. Není tam.
Poté mne ale trkne, sahám po telefonu a bez zahálení vytáčím Harryho číslo.

"No. Čekám tě u auta už věky, kde vězíš?" ozve se okamžitě Harryho starostlivě naštvaný hlas a mně spadne kámen z hrudi.

"Hledám tě po celém školním pozemku, ale nevadí!"

"Jsem živý. Uklidni se a pohni zadkem. Rád bych byl do večera doma."

"Nebuď drzej," zasyčím a u auta jej cvrnknu do ušního lalůčku.

- - - - - - - -

Doma, když si Harry začal svlékat kalhoty, mu ze zadní kapsy vypadlo něco oválného. Zvedaje ze země si to podezíravě prohlížím a zamračím se.
"Harry?"

"No, poslouchám," odpovídá zamyšleně a sedá na svou milovanou palandu pod francouzským oknem. Je odtud vidět daleko za les a ještě dál. Stromy hrají všemi barvami - jelikož je podzim - a zrovna v tuhle chvíli se mi zastesklo, že to Harry nevidí.
Ale litování nepomáhá. Pamatuje si z dětství, kdy zrak ještě tak opředený mlhou neměl, že odsud, z jeho nejmilejšího místa, jde vidět tak strašlivě daleko až na rybník. Na celou krásnou krajinu, až bere dech.

"Odkud máš tu trávu?" žmoulám mezi prsty kvalitně zabalený joint.

"Kluci mi ji dali," ostýchá se. "Promiň, nikdy bych si s nimi nedal, tak jsem to strčil do kapsy."

"Neomlouvej se. V životě se má všechno zkusit," vytahuji zapalovač. "Zamkni."
Chlapec kývne a otočí klíčkem v zámku dveří svého pokoje. Já otevřu francouzské okno dokořán a posadím Harryho na palandu. Zapálím konec papírku a jednou si potáhnu. První šluk je silný, tak si to pro jistotu odbudu místo něj.
"Kouříš poprvé, tak natáhni pomalu a jen trošku," vtisknu mu mezi prsty tenkou tyčinku.

"Milesi... já si nejsem jistý..."

"Jak jsem říkal: 'všechno se musí zkusit'. Okno je dokořán a kdyby se ti náhodou udělalo zle, jsem tady já - zkušený uživatel."

"S tebou... se člověk nenudí, ani kdyby chtěl," zasměje se, vloží si konec cigarety mezi rty a jemně potáhne, načež se rozkucká na celé kolo. Ihned jej poplácám po zádech, což částečně pomáhá.
"Ty vole. Chceš mě zabít?"

"Kdybych chtěl, tak už je po tobě."

"Hezké slyšet."

"Potáhni si ještě."

"Nemůžu uvěřit, že tohle děláme," zakroutí hlavou a potáhne si silněji z ubalené cigarety. Tentokrát zakašle bez dušení se.

Mlčky usadím své pozadí vedle toho jeho a převezmu si žezlo v podobě cigarety, z jejíhož konce si hojně potáhnu.

"Tak co to se mnou udělá?" vezme si trávu zpět.

"Je to silné, taháš naposled," upozorním jej a tyčinku mu nazpět nevrátím. "A až to přijde, tak uvidíš."

"Hm... čekám."

"Tak čekej," vyhodím nedopalek z okna. V pokoji začíná být zima, ale jelikož tráva hojně čpí, nedá se zavřít.

"Kam jsi šel po hodině?"

"Za tvou třídní."

"Proč?"

"Neslyšel jsi ji o tobě mluvit, jako bys byl krypl, Harry? Dopálila mě."

"Vždyť tebe nikdy nic neštve."

"No, ale ona jo. Co si jako myslí, že jsi?"

"Slepej, bohatej fracek, kterému za zadkem stojí ještě bohatší týpek, protože si za svoje služby účtuje značnou sumu," začínají se dostavovat účinky, poněvadž Harry začíná motat slova a tetelí se jako měsíček na hnoji.

"Přestaň být na sebe tak přísný... sice tě to zocelí, ale nemysli si, že nevím, jaké z toho cítíš úzko, Harry."

"Hm," zamumlá zastřeně. Jeho tělo je kompletně uvolněné stejně, jako jeho mysl. Nehybně ležíme v posteli. Je docela zima z otevřeného okna, proto se donutím vstát a přikrýt nás zelenou dekou - momentálně vypadáme jako dvě nakládané okurky, akorát neležíme v nálevu.

"Jak ti je?" optám se po delším příjemném tichu.

"Moc dobře," opře si ztěžklou hlavu o mé rameno. "Jako bych se vznášel."
Já si jen tiše povzdechnu a nechám se jeho tmavě kudrnatými vlasy lechtat na tváři.
Mám pocit, jako bych jej měl od sebe odehnat, ale pak mé smysly selžou a já se od něj neodtahuji. Místo toho se na něj ještě víc natisknu. Všechno funguje opačným směrem, a tak radši jen zavřu oči a přičichnu si k jeho kaštanovým kudrlinkám. Voní po levném šampónu, což je tak přirozeně normální, až mě to uklidňuje. Stejně jako jeho kolínská s příchutí zeleného čaje s citronem.
"Víš... jak jsi byl pryč ten rok?"

"No. Co s tím?" zachraptím.

"Bylo to divný."

"Co přesně?"

"Ta asistentka, kterou jsem měl místo tebe byla tichá. Víš... taková uťápnutá a držela přísný režim," mluví pomalu a mně se ta slova ryjí do paměti. "A pak ses vrátil. Byl to pocit, jako bych dostal pod stromeček přesně to, co jsem si přál. Konečně zase žiju jako normální člověk."

"Ještě ti nadhodím to děvče a můžeš to mít se vším všudy."

"Ty seš prasák. Já se ti tu otevřu jak nikomu... a ty to tak poděláš."

"To jsem celej já. Ještě plánuju spoustu věcí," zasměji se nestoudně.

"Hele víš co? Klidně. Dělej si se mnou, co chceš."

"Takový dvojsmysl bych od tebe nečekal, Harry."

"Úplně jsi mě zkazil. Stačilo mi, jak jsme se poprvé seznámili a hned šli sbírat tu kukuřici."

"To si pamatuju," zamyslím se nostalgicky. "Spadl jsi do bláta."

"A ke všemu jsi mi do kalhot cpal kukuřičné klasy, protože jsme to všechno neunesli!"

"Nebo jak jsem tě v létě opil a ty sis spálil prdel, když sis sednul na uhlíky."
Oba vybuchneme smíchy.

"Bylo mi patnáct! Poprvé zpitý na šrot."

"A ke všemu se mnou."

"Nepřipomínej. Musel jsem tě tahat z rybníka."

"To byla kaluž," opravím jej.

"To víš, už nevidím," zasměje se. Měli bychom se oba stydět.
Po dávce břichabolu ze smíchu zase zůstaneme jen tak ležet. Tiše. Jen tikání hodin ruší příjemný klid.
"Harry?"

"No...?" otevře oči a podívá se mým směrem. Pohlédnu do jeho světle modrých studánek a na dlouhou dobu se zastavím. Jsou jiné. Světlejší a čistší než obvykle. Možná je to úhlem světla, které se setkalo s jeho rohovkou. Dokonce se mi takhle zblízka zdají větší... ba i obrovské.
"No, co jsi mi chtěl říct?"

"Já nevím," zašeptám.

"To jsi jako během několika sekund zapomněl, cos mi chtěl říct? Už stárneš," rýpne do mě, což si nenechám líbit. Možná jsem v tu chvíli ztratil veškeré racionální myšlení a zábrany.
Chytnu jej za zátylek a přitáhnu blíž k sobě. Nějakou chvíli tmavovlasý chlapec vůbec netuší, co se chystám dělat, dokud nespojím naše rty.