Zakalená Modř ✔

Díl Osmý

Harry tiše oddechuje plně ponořen do spánku, který je více než žádoucí...
Taky jsem utahaný, ale nemůžu si dovolit ani na chvíli zamhouřit oči. Musím tady udělat ještě spoustu věcí týkajících se nachystání věcí pro Harryho na zítřejší školní výlet. Předpokládám, že mu bude již lépe, a na žádné další výmluvy mu paní R. neskočí...
Takhle zabrat mi dal naposledy, když se ztratil v lese před dvěma lety a já jej musel hledat několik hodin. S tím rozdílem, že vyvrcholení bylo více než uspokojivé, natož když jsem jej našel v lese, tak jsem byl akorát tak vzteklý...

Unaveně si opřu ztěžklou hlavu o polštář. Bolí mě úplně všechno... ještě, že jsme to nepraktikovali ve stoje, nebo na mokré podlaze ve sprše. To bych nezvládl držet Harryho a ještě... dávat pozor, abychom nespadli.
Cítím se špatně pro to, co děláme, ačkoliv mám Harryho moc rád. Nemáme sex jen tak. Náš milostný život doprovází jakási náklonnost k tomu druhému. Z Harryho srany ke všemu vděk, že jsem tady s ním a pomáhám mu. Ale to je pro mne samozřejmostí.
My dva se navzájem chápeme. Jak to ale budou brát ostatní... toť otázka, nad kterou radši ani moc nepřemýšlím.

Povzdechnu si a hrabu se nemotorně z vyhřáté postele. Paní R. by se měla každou chvílí vrátit z práce, a všemi deseti by nebyla ráda, kdyby našla v jedné posteli dva nahé může, z nichž jeden by byl její syn...
Pracuje v nějaké firmě. Vlastně ani nevím v jaké. Harry má zakázáno o tom mluvit, takže se to z něj ani nesnažím vytáhnout. Dilema mezi soukromím matky, a uchováváním tajemství před milencem bych taky řešil velmi nerad.
Každopádně z toho má až nekřesťanské peníze, proto se občas probudí má fantazie, která Harryho matku přemění na mafiána s knírem, jenž si s chlapem v hospodě s radostí zahraje ruskou ruletu... nu, kdoví, co dělá občas po večerech.

Oblečený jsem v cuku letu a tiše se kradu ven z pokoje. Na odchodu si ještě naposledy prohlédnu spícího Harryho, který je schoulený do klubíčka jako raněná laň. Povzdechnu si a pokoj opouštím s kurzem nastaveným do kuchyně.
Když dorazím na místo, s podivem se podívám na paní Rutherfordovou, která sedí za kuchyňským stolem a něco si pečlivě předčítá s nosem zaraženým v papírech.
"Hezké odpoledne. Vůbec jsem vás neslyšel přijít," prolomím ticho, jež by se dalo krájet s nejistotou v hlase. Snad neslyšela nic, co by mohlo prozradit můj milostný vztah s Harrym.

"Ahoj, Milesi," odbyde mne nervózně a pozvedne ke mně hlavu s platinovou hřívou. "Přišla jsem před chvílí... co Harry? Je všechno v pořádku?"

"Ano, všechno je v pořádku. Jen ho bolela hlava, tak teď usnul," zalžu přesvědčivě.

"Je dobře, že tady teď není... potřebuji s tebou něco vážného probrat."

"Samozřejmě," sednu si naproti ní. Tělem mi projede vlna horkosti z nevědomosti, co bude dál. "Co se děje?"

"Nuže... naskytla se příležitost Harrymu spravit zrak... dneska mi volal náš oftalmolog, že by byla možnost laserové operace, která by měla zastavit průběh postupného zhoršování zraku a následně...," poposedne a pár modrých očí zapíchne do mých brčálově zelených. "Harry může zase vidět."

Na chvíli nevím, co na to říci. Hlavou mi prolétne tisíce myšlenek, které by stály za zmínku, ale nevyrazím ze sebe nic. Snad jen, jestli je to, co slyším, opravdu možné.
"Je pravda, že je Harry pouze šerozraký, ale... s jeho zrakem to není dobré, je to horší den ode dne... a to vážně spraví jediná laserová operace? Já... tomu nevěřím."

"Milesi... možná to zní jako sen. Ale je to vážně možné!" usměje se najednou.

"Nejsem doktor. Nemohu posoudit," semknu prudce víčka pevně k sobě a musím se chytnout za hlavu. Představa, že by Harry mohl pořádně vidět... taková příležitost se nenaskytne jen tak. Za pět let bude Harry naprosto nevidomý, jestli to bude postupovat pořád stejnou rychlostí. Tohle je... zázrak.