Zakalená Modř ✔

Díl Třináctý

Harryho nejspíš oslovil někdo ze třídy. Možná je někde s Natalii, tudíž se snad není čeho obávat. Povolím mu otěže, jen ať se baví se svou věkovou kategorií. Prozatím se v klidu posadím na koženou sedačku vyplněnou polystyrenovými kuličkami, do níž se zabořím jako do vaty a vypiji punč nepřirozeně růžové barvy. Chutná jako malina s vodkou.
"Nazdar, fešáku," skočí mi do klína úplně cizí děvče. Sotva přes masku a blikající světla vidím, jak vypadá. "Ukaž, jestli si pod tou maskou stejně sexy jako je tvé tělo."
Jsem natolik překvapen a konsternován, že nestačím účinně zareagovat a to děvče mi masku strhne z obličeje. Na nic nečeká a přilepí své plné rty na ty mé. Opovržlivě ji ze sebe odstrčím a zjistím, že se koukám na Natalii.
"To snad ne," vydere se mi z úst úzkostný povzdech. Vyškubnu ji svou černou masku Dartha Vadera z rukou a nasadím zpět na obličej.

"Seš mi nějakej povědomej," zasměje se zastřeně. Je opilá a Harry není s ní. Nedokáži se ubránit pocitu, že tohle není ani při nejmenším dobré. "Ale tvářičku máš nádhernou, zlato."

"Nevidělas Harryho?" ignoruji její štěbetání. Natalie taková není, je to hodná holka. Alkohol dokáže z lidí udělat úplně cizí stvoření.

"Oh, Harry," zamyslí se a opilecky zamrká. "Chudáka odchytli kluci ze čtvrťáku... myslím. Haha, znáš to ne? Ti si vždycky někoho vyhlídnou."

Setmí se mi před očima a skoro mi vynechá tep. "Kam šli?" otáži se hlasem, jenž sám neznám.

"Šli ven, asi... kde jinde si dát do nosu, co?" zapotácí se.

Urychleně vstanu a ženu se k východu. Můj dlouhý černý plášť se vzedme rychlostí. Zdá se, že lidí přibylo. Nemůžu najít cestu ven, světla zuřivě blikají a na každém kroku vidím tančící postavy v pošetilých kostýmech. Sem tam mne někdo chytne za paži, ale když zjistí, že má ruka nepatří jejich partnerovi, opět mě ze sevření pustí.
"Kde jsou tady, sakra, dveře?" otáži se nepříčetně nějakého kluka v kostýmu kovboje.

"Tam, vole," ukáže někam do prázdna, což mi ani při nejmenším nepomůže.
Zoufale se ženu vpřed bůhví kam, v naději, že uhodí hromy a blesky a něco se stane. Bezmyšlenkovitě bloudím po pokojích sem a tam. Beznadějně narážím do lidí v kostýmech okurky, transvestity, dalšího kovboje, ale upír nikde.
Když již potřetí minu kluka v kostýmu Mercuryho, krev se ve mně začne vařit. Už jsem byl ve všech zákoutích v tomto domě, ale Harry není nikde k nalezení. Navštívil jsem dokonce i horní patro a překazil dvěma párům jejich milostné hrátky. Zároveň jsem několikrát zachránil Natalii ze spárů cizích chlapců. Přece se nemůžu dívat na to, jak si zahrává s tím, že ji někdo zbytečně přinese trápení.
Už panikařím a nevím, co s tím... když se přede mnou náhle zjeví dveře - východ na zahradu. Dychtivě sáhnu po klice a prudce otevřu zásuvné skleněné dveře. Udělám krok do tmy. Uprostřed menší zahrady s jezírkem se tyčí ohniště, z jehož prohloubeniny šlehají metrové plameny. Kolem něj jsou rozprostřeny zahradní lavičky. Dvě z nich jsou obsazeny. Na jedné se muchluje nějaký pár a na druhé se choulí zimou nějaká postava. Přijdu blíž k ní a zjišťuji, že je to Harry.
"Konečně jsem tě našel... co tady děláš?" sednu si vedle něj a přivinu si jej do náruče. Nervy jsem již dávno ztratil. S Harrym si zvyknete.

"Milesi," zaboří se do mé hrudi a úlevně si oddechne. "Nevěděl jsem, kudy zpět. Ztratil jsem se."

"Jsi v pořádku?" chytnu jeho obličej a zblízka si jej prohlédnu. Ačkoliv je tma a stěží jde rozpoznat rozdíl mezi nosem a ústy, půlku jeho tváře rozjasňuje teplé světlo z ohně. Jeho obličej vypadá stejně jako vždy a jeho mlhou opředené studánky na mne zmateně mrkají. Tmavé obočí má lehce zamračené a vlasy již dávno nedrží tak, jak jsem si je podmanil gelem na vlasy.

"Asi jsem trochu opilý," zamumlá zastřeně. "Možná více než trochu."

"Je ti zle?"

"Nemám k tomu daleko..." oddálí se ode mne. "Pojďme dovnitř, tady je zima."
Vstaneme a Harry se mi musí zapřít o rameno. Nezvládá pořádně chodit, poněvadž se mu pletou nohy.
Vevnitř se nedá hnout. Lidé se snad množí ve velkém, jinak si to vysvětlit nedokážu. Harry se na mě pověsí jako hadrová panenka a zaúpí.

"Co je? Je ti špatně?"

"Asi se vznáším," zasměje se a zakloní hlavu.

"Panebože," dojde mi to. Nechová se opile, ani z něj nečpí alkohol. Jeho oděv je cítit kouřem a chladem. "Vzal sis něco, Harry?"
Nereaguje, jen se do mě zavěsí a opře si ztěžklou hlavu o mou paži. Více otázek mu nepokládám a táhnu jej nahoru po schodech do druhého patra. Otevřu až poslední dveře, jež se na chodbě nacházejí, a vhodím jej dovnitř. Zamknu, aby nás neotravovali namazaní účastníci této párty a posadím se vedle Harryho na velkou postel s měkkou matrací, na níž se cítím jako na vodě. V pokoji je šero. Jen na krémově bíle zdi svítí barevné lampiony, které mírně osvětlují knihovnu a pracovní stůl.

"Co jsou ty rudé skvrny tady kolem?" zeptá se mě a začne rukama chytat vzduch. Je jasné, že Harry vidí jen abstraktní siluety a nemá opravdové halucinace.

"Harry..." svraštím obočí, "co sis od koho vzal?"

"Já... vůbec nevím," mračí se a pořád se převaluje na posteli.

"To nevíš, že od cizích se nic nebere?" zakroutím bezradně hlavou, "s kým jsi byl?"

"S nějakýma klukama... ale neznal jsem je, haha," posadí se vedle mě a z ničeho nic mne chytne za paži a stiskne mi ji. "Jsem v pohodě!"

"To vidím. Očividně do tebe něco nacpali. Tohle je přes čáru."

"Šimrá mě."

"Kde?"

"Pod břichem..." Harry se ke mně nakloní a políbí mě.

"Zpomal, zpomal," přeruším sladké spojení našich rtů a zle se na něj podívám. "Jsem pěkně naštvaný. Chováš se jak malé dítě."
Harry má slova vůbec nevnímá, opět se usměje a schoulí se do klubíčka...