Zakalená Modř ✔

Díl Dvanáctý

Je 31. října, dvě hodiny ráno. Ani jeden z nás nemá na spánek byť jen malé pomyšlení, ačkoli Harry unaveně mžourá modře zakalenýma očima. Tak rád se mu do nich dívám. Jsou jako nekonečné moře, jež je hluboké jako oceán. Jsou jako klidné vlnobití či sychravé počasí. Jako jezero nebo jako azurové nebe, které se z mlhavého údolí zdá být lehce zašedlé.
Sedíme v kuchyni u baru a popíjíme Chardonnay. Harry se zimoumřivě choulí v dece... asi jsem to s tou ledovou vodou lehce přehnal.
"Musím se ti s něčím svěřit," řekne po chvíli smutně.

"Jen mluv," odpovím klidně.

"Byl bych vážně šťastný, kdyby ta operace vyšla. Na druhou stranu, když nevyjde, bude o to horší tomu čelit. Když mám jedinou šanci..." zamyslí se a svraští obočí.

"Harry," stisknu mu rameno. "Je lepší nemít velké naděje"

"Já vím," odpoví sklesle. Chytnu jej za ruku a stisknu jeho dlaň. "Žij přítomností. Teď jsme tady spolu. Zatím na to nemysli, i když to asi úplně nejde."

"Máš pravdu..."

---------------

Šli jsme spát hodně pozdě v noci. Teď je již ráno a já dělám snídani. Je sobota, tudíž nemám v plánu Harryho nijak probouzet. Ani mokrým hadrem, ani ledovou sprchou. Vím, že stejně nevydrží dlouho spát, přestože jsme vypili celou láhev vína. 

A taky, že ano... jako bych jej neznal.
Ve druhém patře se ozve rána. Ovšem že na nic nečekám a ženu se z kuchyně do vstupní haly, v níž se nacházejí schody. Harry sedí na jednom z nich a podle zvuků kroků pozná, že už jsem zde.
"Přístě budu opatrnější," snaží se vstát, ale nedaří se mu.

"Přístě se může stát, že si rozbiješ hlavu, a už tě nespasím ani já," mračím se zvedaje ho ze země.

"Mrzutost je zpět?" usměje se.

"Zahráváš si."

"Hmm," pronese lhostejně. Já si jen poraženecky povzdechnu a jdeme se najíst.
-------------

Když odbije patnáctá hodina odpoledne, začnu Harryho šlechtit k obrazu svému. Posadím si jej před sebe na židli a hojně si naberu gelu na vlasy. Harryho vlasy jsou nepoddajné, tudíž je nutno gelu nanést co nejvíce, aby držely tak, jak mají. Po patnácti minutách úporné dřiny jeho účes vypadá docela k světu. Nyní přijdou na řadu zuby.
"Asi s tím nebudeš moci jíst," konstatuji, když se nám podaří upíři zuby nastrkat do Harryho úst. Přidám ještě červené barvivo, aby to vypadalo, že někoho právě kousnul do krku a obléknu jej do černé košile a černých džín. "Když si na sobě necháš svůj zimní kabát, možná to bude vypadat ještě lépe!"

"Na to zapomeň," zavrčí. "Radši mi půjč některou z tvých úžasných kravat, ať vypadám jako Upír Gentleman."

Pochmurně si povzdechnu a sundám si svou karmínovou vázanku. Zvednu límeček Harryho černé košile a obtočím oba konce kolem jeho krku. Cípy límce dám opět dolů a dám se do vázání. "Přeje si pán mašli či obyčejné vázání?"

"Mašli," zasměje se a ukáže dlouhé umělé špičáky.

"Zajisté, zajisté," musím se také usmát, když jej takhle vidím. "Ještě by to chtělo zvýraznit kruhy pod očima..."

"Máma bude mít šminky v její koupelně."

"Tak jdeme," chytnu jej za ruku a vyjdeme o patro výš. Když vstoupíme do koupelny paní R., chce se mi až brečet jak je honosná. Zdi tvoří římské fresky lidí, užívajících si v lázních a popíjejících víno. Vana je umístěna mezi dvěmi sloupy zahalená šarlatovými závěsy - pravděpodobně ze sametu. V rohu se nachází obrovská skříň s průhledným sklem. Na policích jsou uloženy jakési pilulky, šampóny, kondicionéry, sprchové gely různých vůní a krémy na všelijaké části těla.
"Žádný make-up nevidím," konstatuji.

"Bude je mít někde ve skříňce."

"Nechci se přehrabovat ve skříních tvé matky, Harry."

"Uvažuj jako žena," zasměje se stojíce jako ďábel uprostřed koupelny. "Kam bys dal tyhle věci - jako make-up a tak?"

"Kdybych byl žena, tak se o pudry nezajímám. Zajímal bych se o jiné věci."

"Jako například, Milesi?"

"Však víš," podívám se k umyvadlu, nad nímž visí docela obyčejné čtvercové zrcadlo. Zkusím jej otevřít a daří se mi.

"Seš prase."

Usměji se a na jedné poličce za zrcadlem nalézám příruční pouzdro na make-up. "Bingo!"
Z taštičky vytáhnu menší štěteček a tmavé stíny na oči. Přijdu blíž k Harrymu a jemně mu vyznačím kruhy pod očima. Dále v bezedném (jak se zdá) pouzdře nacházím rudé stíny. Usměji se a varuji jej, že mu podmaluji oči. Harry zprvu podrážděně mrká, když se mu snažím na spodní víčka nanést trochu červené, ale nakonec to zvládneme. Mé dílo je dokonáno a mám z něj až nebezpečnou radost. Asi se dám na dráhu stylisty.
"Jsi k nakousnutí, Harry."

"Vypadá to dobře?"

"Ještě aby ne, když jsem to dělal já," zasměji se. Vypadá trochu jako Střihoruký Edward.

"A co budeš mít na sobě ty? Nesmíš jít na halloweenskou párty bez kostýmu."

"Já půjdu za Darth Vadera," odpovím. "A nezapomeň, že nikdo nemusí vědět, že tam jsme spolu. Přece jen je mám všechny z tělocviku."
---------------------

Když dorazíme na místo, dveře nám otevře Natalie. Z domu se ozývá hlasitá hudba a podle vůně se i hojně rozlévá alkohol.
"Ahoj, Harry," zvolá s neskrývanou radostí, že ho vidí. "Jsem fakt ráda, že jsi přišel... a kdo je tohle?"

"Ahoj, Natalie. To je můj kamarád John. Nevadí, že jsem ho vzal s sebou? Nedorazil bych sám domů..."

"Ale to je v pořádku, čím víc lidí, tím líp!" směje se. Zřejmě už má trochu popito. Potřese si se mnou rukou a pochválí nám kostým. Ona sama je oděna jako mrtvá nevěsta z pohádky od Tima Burtona. Cítím se nesvůj, když zde spoustu tváři poznávám, ale oni netuší, že jsem jejich tyran z tělovýchovy.
V domě je to hotový chaos. Přesně takový, jaký si pamatuji ze svých mladších let. Lidé poskakují do rytmu hudby v různě praštěných kostýmech, kouří dýmku a popíjí.
Harry se nejistě otáčí, hluk jej mate a neví, kde je. Odtáhnu jej do kouta a architektonicky mu popíši celou místnost, v níž se nacházíme. Povím mu, jací jeho spolužáci zde jsou. Vypadá to, že je jich tu jen pár a to hlavně děvčat. Jinak převažují lidé neznámí. Gastronomicky mu popíši i stůl s občerstvením.
"Chceš punč, aby ses trochu dostal do nálady?" křičím, abych přehlušil hlasitou hudbu.

"Jo."

Prodírám se lidmi ke stolu s punčem. Barevná světla oslepují můj zrak, ale i tak poznávám, že v místnosti je spoustu sedaček a nechybí ani bean bags, ve kterých se válí spoustu lidí. Někdo dokonce tančí na stole a hlouček princezen tanečníkovi hořečně fandí. Veškeré věci, které by se daly rozbít byly pečlivě odstraněny. V kuchyni, kde se nalévá punč se hraje Deadly Twister - což znamená, že kromě toho, abyste se udrželi v divných pozicích, pro vás budou vymýšlet další nesmyslné úkoly. Nikdo si mne nevšímá, což je více než dobře a tak zamířím pryč.
Když se s punčem vrátím zpět, Harry není na svém místě. Rozhlédnu se po pokoji, kde se míhá spostu lidí, ale nikde svého upířího přítele nevidím...