Sorry

Prolog

Budík. Ta nejhorší věc pod sluncem. Hned po tom co slyším svou oblíbenou píseň Fuck Yourself která momentálně sedí k mému životu, vstanu a jdu si udělat ranní hygienu. Musím uznat, že po ránu vážně vypadám jak zombie. Po asi pěti minutovém pozorování se v zrcadle se konečně odhodlám něco se sebou udělat. Moje ranní hygiena vypadá úplně stejně jako hygiena jiné holky v mém věku. Až na jednu věc, já se nemaluji.

Poté co po asi půl hodině vylezu se své koupelny do pokoje plného krabic otevřu svojí dříve narvanou skříň. Teď je v ní však už jen pár kousků protože všechno mé oblečení už odvezli stěhováci do našeho nového domu v L.A. Odjeli už před pár dny, protože co si budem povídat z New Yorku do Los Angeles to není zrovna kousek.

Po mém dlouhodobém koukání a přemýšlení co si vezmu na sebe nakonec stejně zvolím první co mi padne pod ruku.

Pak už konečně vyjdu z pokoje kde hned před dveřmi narazím na svého pětiletého bratra Harryho a za ním hned stejně stará sestra Carrie. Oba mě pozdraví a pak už se vytratí za dveřmi tátovi pracovny. Já se nad tím pousměji a jdu do kuchyně kde sedí máma a připravuje snídani.

Máma je drobná žena která ani po čtyřicítce nemá žádné vrásky ani šedé vlasy. Její vlasy pod ramena připomínající liščinu srst jí neustále padají do očí které má oříškově hnědé. Neustále mě udivuje že ani po čtyřech dětech máma má nádhernou postavu. Všichni mí sourozenci (Harry,Carrie a starší bratr Nick) jí jsou podomní, kromě mě. Já jediná jsem po tátovi. Jak vzhledově, tak povahově. Stejně jako on mám světle hnědé vlasy které na rozdíl od něj mám dlohé nad zadek a lehce kudrnaté. Ani v očích se neliším, oba je máme světle modré a narozdíl od mámi a mích sourozenců velké.

Z mého přemýšlení mě vyruší právě přicházející táta který si sedne vedle mě a pustí se do jídla které už máma stačila dát na stůl. Věnuje mi svůj úsměv a začne se vyptávat na jeho ranní oblíbené otázky které obvykle padají na mě. ,,Tak co zlato, těšíš se do L.A?'' udivená z jeho otázky se na něj podívám a popravdě mu odpvím: ,,No, vlastně ani není na co se těšit. Nebo snad jo?'' táta se zatváří překvapeně i když je na tohle moje chování zvyklí. ,,No myslel jsem si že se těšíš na svoje staré kamarády'' teď už celkem rozlobená z toho že se vrací do minulosti na kterou nemám zrovna dobré vzpomínky se konečně odhodlám mu odpovědět: ,,Nemám se na co těšit tati. Není tam nic jiného než zlé a smutné vzpomínky na ni'' odpovím mu opět upřímě a slzy už mám na krajíčku. ,,Já vím zlato. Vím že jsem ti slíbil že už se tam nebudeš muset vracet ale pochop že já jsem tam dostal dobře placenou práci které si vážně moc cením.''

,,Já vím tati. Chápu to. Jen nevím jestli to tam zvládnu. Stejný město, stejný lidi. Jen bez Anny to tam bude jiný'' podívám se na něj a on mě obejme. Bude to jiný. Vím to. Nikdy už to nebude takový jako dřív. Už nikdy to tam nebude stejný. Už ani já tam nebudu stejná. Bez ní ani nehodlám.

Takže ahoj, tohle byla moje první kapitola knihy a doufám že se alespoň trochu líbí :)

-Kate